Fotky

Život dítěte je plný malých a velkých zázraků. Dojemné chvíle, které chcete zachytit. A taky spooousta legračních, které prostě musíte vyfotit. 

Zvlášť s dětmi určitého věku se pobavíte velmi snadno. Ovšem děti snad všeho věku u toho jen velmi těžko zachytíte na fotku. 

I když teda obě naše děti mají chvilky, kdy se vyloženě chtějí fotit a nadšeně pózují. Když je ale chci vyfotit já, můžu si být jistá, že než vytáhnu foťák nebo mobil a než to spustím, je ten okamžik pryč... To je prostě taková životní jistota.  

Na každou dobrou dětskou fotku připadá asi sto takových :D 

Však to sami znáte :D

Jak jsme pekly perníčky

Je to jako deja vu.
Jsem dítě. Stojím v naší kuchyni celá upatlaná a spokojená. Pečeme s mamkou a ségrou vánoční cukroví. Mamka pořád a pořád opakuje: "Nejezte to těsto, bude vám blbě!"
Marně... pořád a pořád uždibujeme. Bylo nám blbě? Už nevím. Ale každý rok jsme se cpaly těstem a pak teplým cukrovím z plechu.

Dnes jsem se rozhodla, že upečeme perníčky. Lole to slibuju už jak dlouho, tak si uděláme atmošku. Zapálíme svíčky, pustíme koledy, zapneme svítící vločky, poprášíme kuchyň moukou a ovoníme to doma. To bude krásné.

Jak vidíte, na začátku jsem byla plná nadšení a iluzí. Tak moc, že jsem přizvala i Mimi. Vyklidila velký kus linky, pomoučila ho, každé přidělila kus těsta a váleček a sama začala válet a vykrajovat. Nevadilo mi, že jedno těsto Lola vyválela moc tlusté a druhé moc tenké. Každý kousek jsem pochválila. Na jeden plech jsme dávali tlusté, na druhý tenké. Moje mateřské ego plesalo. Ne z výkonu dětí, ale z toho, jak to správně zvládám, jak jsem podporující. A jak je nám ukázkově krásně.

Pak ale začaly komplikace. Zjistila, že Mimina zásoba těsta se značně ztenčila. Marně jsem hledala vykrájené kousky. Zato Mimi měla notně upatlanou pusu a na jejím válečku byly přilepené zbytky oslintaného těsta. V tu chvíli moje mateřské ego splasklo. Po marné snaze a čím dál hlasitějšímu hudrování jsem jí těsto definitivně sebrala. Přece jen je jí rok a půl a nemusí se cpát syrovým těstem. Odteď Mimi už jen kradla zatoulané kousky těsta od sestry.

Lola viděla, jak Mimi dopadla a rozhodně nechtěla opakovat její chyby. Poctivě vykrajovala a veeelmi nenápadně ujídala odkrojky. Vždycky si  zakryla obličej oběma rukama, ve kterých schovala kousek těsta, a dělala jakoby nic. Ovšem nikdo nevypadá nenápadně, když má obličej v dlaních a je vidět, že žvýká. Když jsem se na ni významně podívala, zavřela oči. Myslí si, že ji tak není vidět.

Přes veškerou snahu jsme vykrájely jenom dva a půl plechu perníčků. Zato holky měly plná bříška.
Myslela jsem si, že mají dost. Ale když došlo syrové těsto, za tepla se vrhly upečené.
No aspoň se nám tady po Novém roce nebude válet zaprášené cukroví.

Marně jsem holky varovala, že je z těsta bude bolet břicho.

Jooo, to je ta správná předvánoční domácí rodinná pohoda. Jako u maminky <3