Že otázka "Jak je Vaše dítě staré?" je pouze společenská, si naplno uvědomíte, až když máte vlastní děti. Tazatel se sice dozví počet měsíců či let, ale tak pro první tři roky života dítěte je to informace prázdná, nicneříkající.
Ten, kdo se chce o životě rodiče a dítěte opravdu něco dozvědět, by se měl zeptat: "Kam už dosáhne a co všechno už umí otevřít?"
To je správně mířený dotaz a z odpovědi se dozvíte lecos o tom, jak dítě i tázaný tráví čas.
Začíná to nenápadně, když se dítě najednou přemístí z místa na místo a například vyhrabe hlínu z květináče (a tu samozřejmě ochutná, bez ohledu na to, že jste právě hnojili). Čím je pohyblivější, tím se zvyšuje úroveň, na kterou dosáhne. Jakmile se začne stavět k nábytku, jsou v nebezpečí všechny věci na stolku v obýváku, zejména chuťovky, sklenice s vínem a panáky se slivovicí (návštěva je vhodným rozptýlením Vaší pozornosti). I naše domácnost se pomaličku proměnila. Věci jsme přemisťovali výš a výš. Až došla Lola do fáze, kdy si přisunula židli kamkoliv a tím pádem dosáhne všude (běžně mi přerovnává šuplíky v kuchyni). Naše věci už nejsou v bezpečí. Kabelku už si nedám tak vysoko, aby na ni Lola nedosáhla, ale já ano. Pravidelně nacházím dítě schované například pod stolem, jak studuje obsah mé peněženky. Občas ji prozradí hlasitý smích nad fotkou na mých dokladech.
Jindy zase sedí pohodlně v křesle a listuje knížkou, na kterou já nemám čas. Nudné stránky rovnou z knihy vytrhává, nechává jen zajímavé pasáže. Abych to měla rychleji přečtené. Dělá mi předvýběr. Nudnou či nekvalitní literaturu namáčí do vody, aby se stala zcela nečitelnou. Dohlíží tak, abych nečetla brak.
Dalším milníkem v životě s prckem jsou dveře. Než ale doroste k tomu, že dosáhne na kliku a navštíví Vás večer v ložnici v tu nejnevhodnější chvíli, projde fází klíč.
Už se Vám možná stalo, že si Vaše či půjčené dítě hrálo s Vašimi klíči a schovalo je tak fikaně, že jste litovali, že na nich nemáte pípátko. Když jsme naposledy oslovili Lolu s dotazem, kde jsou klíče od auta, měla naštěstí dobrou náladu plnou slitování se zoufalými rodiči a dokonce nám přímo ukázala, že je zastrčila do dveří mrazáku (to bychom hledali opravdu dlouho). I když se člověk snaží klíče uklízet, či umisťovat do vyšších pozic, tak pokud vlastní prcka hravě manipulujícího se židlí, má stejně smůlu.
To bychom měli klíče volně ložené a ztracené.
Potíž s klíči vyšší úrovně spočívá v tom, že dítě dosáhne na klíč ve dveřích a dříve nebo později se jím naučí v zámku otočit. Pokud klíče včas neodstraníte a neuklidíte tak důkladně, že už je sami nikdy nenajdete, je pouze otázkou času, kdy dítě v nějaké místnosti zamkne sebe nebo Vás. Nejlehčí variantou takového příběhu je situace, kdy se dítě zamkne v pokoji a klíč vytáhne. Vy máte ve dveřích od druhého pokoje klíč, který pasuje a dítě odemknete. Naopak nejhorší varianta je, když Vás dítě zamkne do pokoje, ze kterého není jiný východ (a je pokud možno v patře), klíč vytáhne (takže finta s papírem pod dveřmi padá) a odejde. Tento scénář má ještě upgrade v tom, že vy nemáte u sebe mobil a dítě už umí otevřít vchodové dveře. Rozhodně nimi ale neprojde proto, aby zavolalo sousedku, která Vás odemkne. Takové naděje jsou plané a naivní.
Jak jsme již naznačili v případě prohledané a vyházené peněženky, je tu ještě ta část "co dítě umí otevřít". Dokud neumí otevřít nic, kromě pusy k zívání, můžete mu s klidným srdcem dát na hraní nádobku plnou brufenů (krásně to štěrchá). Jak ale zjistí, jak se otevírají věci, které jsou jen na zaklapnutí, jste v háji. Když se to naučila Lola, pravidelně jsem ji nacházela, jak "používá" mou pomádu na rty, nejlépe barevnou. Tyčinka byla zničená až do základů a Lola měla hmotu na rtech, na tvářích i ve vlasech. Vše je potřeba důkladně promazat. I bříško. Pokud není po ruce pomáda, postačí jakýkoliv krém na pumpičku, jupí.
Pak přijde na řadu zip a nakonec závit. To poslední, co Vás drželo nad vodou a dovolovalo Vám aspoň chvíli posedět v křesle s marnou nadějí, že si v klidu vypijete kávu (mission imposible). Tento týden jsem se přesvědčila, že Lola už to umí a to na slušné úrovni. Poslední krémy, které závit chránil jsou vydány na pospas Loliným kosmetickým choutkám. Flaška na mlíko, kterou jsme jí dávali ještě občas po ránu do postele - done. Petka s kofolou - done. Ocet ve skříňce - done. Done, done, done. Pomalu padají všechny překážky, které znemožňovali dítěti prozkoumat to, co chce. Překážky, díky kterým jste nemuseli být ve střehu neustále. Jedna za druhou se tříští jako Vaše iluze o mateřské dovolené.
My jsme momentálně ve fázi "mladší zatím nic" a "starší už dosáhne na klíče ve dveřích a umí otvírat závity". Po klice se už natahuje. Což znamená, že musíme uklidit všechny klíče. Brzo musíme přejít do levelu, kdy zároveň klíč od vchodových dveří musí být po ruce naší, nikoli Lolinčiné, abychom mohli dveře udržovat zamčené. S mou pečlivostí a spolehlivostí vidím příští léto v jasných barvách. Mimi se naučí chodit. V té době bude už Loli ovládat kliky zcela profesionálně. Stejně tak jako otáčení klíčem v zámku. Až se před nimi zase jednou schovám na záchod, Lola odemkne, otevře a s Mimi ruku v ruce odkráčí vstříc lepším zítřkům.
