Některé děti jsou prostě hodné. A některé zjednodušeně zlobivé. A některé to pěkně střídají, aby si rodič užil obojí. Doukáží se z ničeho nic zcela proměnit jako Jekyll a Hyde. Lola to umí tak, že jakmile si pomyslím, jak je ta holka dneska hodná, něco provede.
Jako když si krásně povídá s Mimi, houpe ji v lehátku a hladí ji. A hned na to se rozhodne, když už je v tom pečovatelském módu, že její houpací los potřebuje nutně napít mléka, které mu překvapivě nalévá do díry přestavující oko. A následně to přehodnotí na mléčnou koupel celého těla. Podlahu sice utře, ale losa musím omývat já. Než losa vyhřebelcuju, už sedí v pracovně na tatínkově židli. "Co děláš u toho počítače?" zvolám zlověstně. Lola odpoví tónem naznačujícím, že jsem snad slepá nebo úplně blbá: "Počítám."
Včera to fikaně použila opačně. Obě holky mi dávaly fakt zabrat. Mimi pořád plakala. Čím jsem byla zoufalejší, tím to samozřejmě bylo horší. Lola se rozhodla že nezůstane pozadu a záchvaty vzteku a pláče střídala s reorganizací všech věcí v dosahu. Pak se všechno jako zázrakem uklidnilo. Mimi si tiše hověla v lehátku, Lola ji obložila plyšáky, sedla si vedle ní na deku a kreslila si na papírové dno od dárkové tašky pro sousedovic miminko. Byl na ně úplně idylický pohled. A v tu chvíli přijel tatínek, nechápavě zvedl obočí a zeptal se, proč tvrdím, že jsou na zabití a že jich mám za celý den plné kecky. Vždyť jsou úplně zlaté <3
Žádné komentáře:
Okomentovat