Hodně specifickou a individuální věcí je seznamování dětí se smrtí.
Každý k tomu přistupuje jinak. Doma nejsme zastánci toho, aby se smrt před dětmi tajila. Jsme z vesnice, smrt domácích zvířat pro nás byla vždy běžnou součástí života (kromě kůzlat, ty jsem obrečela). Žádnej drasťák. Prostě zabíjíme zvířata, abychom je snědli. Jo, přiznávám, když se zabíjeli brojleři, tak jsme trochu blbly se ségrou a nechávaly jsme je "běhat" po dvoře bez hlaviček. Ale žádní saďouři nejsme, fakt ne. Nikdy nezabíjíme pro radost a vždycky je nám zvířat aspoň trochu líto. A když o tom tak uvažuju, vlastnoručně jsem žádné zvíře (kromě hmyzu a myši) nezabila.
Lola se potkala se smrtí celkem triviálně. Zabíjela jsem v kuchyni mouchy (ten zmíněný hmyz, s tím slitování nemám). Bylo jich tam moc, hodně jsem u toho nadávala a výsledkem byla Lola běhající s plácačkou po obýváku a volající: "Mocha! Zabiju, zabiju."
Naštěstí to znělo tak nějak běžně, né jako děsivě šeptající hlasy v Harry Potterovi.
Během léta jsme zahubili hodně much, nějaké komáry, řekli jsme si, že nezabíjíme čmeláky ani včelky, protože nám neškodí, ale naopak pomáhají, opylují kytky a včelky navíc dávají med.
Taky jsme viděli mrtvé broučky a dokonce jednu mrtvou myš v pasti (dost mi vadilo, že se ubytovala v naší ložnici). Možná se divíte, že jsem ukazovala Lole myš v pasti, ale živá nechtěla postát, abychom si ji prohlédly. O všem jsme si povídaly, na všechno reagovala tak nějak normálně.
Až dnes mě totálně odrovnala. Před chvílí jsme stály u akvárka a já říkám: "Hele, mrtvá rybička. Umřela."
A Lola na to: "To negunguje? To ryba to nefunguje?"
Ne, pokazila se. Neplave.
Dětská logika je úžasná :D
Žádné komentáře:
Okomentovat