Fotky

Život dítěte je plný malých a velkých zázraků. Dojemné chvíle, které chcete zachytit. A taky spooousta legračních, které prostě musíte vyfotit. 

Zvlášť s dětmi určitého věku se pobavíte velmi snadno. Ovšem děti snad všeho věku u toho jen velmi těžko zachytíte na fotku. 

I když teda obě naše děti mají chvilky, kdy se vyloženě chtějí fotit a nadšeně pózují. Když je ale chci vyfotit já, můžu si být jistá, že než vytáhnu foťák nebo mobil a než to spustím, je ten okamžik pryč... To je prostě taková životní jistota.  

Na každou dobrou dětskou fotku připadá asi sto takových :D 

Však to sami znáte :D

Jak jsme pekly perníčky

Je to jako deja vu.
Jsem dítě. Stojím v naší kuchyni celá upatlaná a spokojená. Pečeme s mamkou a ségrou vánoční cukroví. Mamka pořád a pořád opakuje: "Nejezte to těsto, bude vám blbě!"
Marně... pořád a pořád uždibujeme. Bylo nám blbě? Už nevím. Ale každý rok jsme se cpaly těstem a pak teplým cukrovím z plechu.

Dnes jsem se rozhodla, že upečeme perníčky. Lole to slibuju už jak dlouho, tak si uděláme atmošku. Zapálíme svíčky, pustíme koledy, zapneme svítící vločky, poprášíme kuchyň moukou a ovoníme to doma. To bude krásné.

Jak vidíte, na začátku jsem byla plná nadšení a iluzí. Tak moc, že jsem přizvala i Mimi. Vyklidila velký kus linky, pomoučila ho, každé přidělila kus těsta a váleček a sama začala válet a vykrajovat. Nevadilo mi, že jedno těsto Lola vyválela moc tlusté a druhé moc tenké. Každý kousek jsem pochválila. Na jeden plech jsme dávali tlusté, na druhý tenké. Moje mateřské ego plesalo. Ne z výkonu dětí, ale z toho, jak to správně zvládám, jak jsem podporující. A jak je nám ukázkově krásně.

Pak ale začaly komplikace. Zjistila, že Mimina zásoba těsta se značně ztenčila. Marně jsem hledala vykrájené kousky. Zato Mimi měla notně upatlanou pusu a na jejím válečku byly přilepené zbytky oslintaného těsta. V tu chvíli moje mateřské ego splasklo. Po marné snaze a čím dál hlasitějšímu hudrování jsem jí těsto definitivně sebrala. Přece jen je jí rok a půl a nemusí se cpát syrovým těstem. Odteď Mimi už jen kradla zatoulané kousky těsta od sestry.

Lola viděla, jak Mimi dopadla a rozhodně nechtěla opakovat její chyby. Poctivě vykrajovala a veeelmi nenápadně ujídala odkrojky. Vždycky si  zakryla obličej oběma rukama, ve kterých schovala kousek těsta, a dělala jakoby nic. Ovšem nikdo nevypadá nenápadně, když má obličej v dlaních a je vidět, že žvýká. Když jsem se na ni významně podívala, zavřela oči. Myslí si, že ji tak není vidět.

Přes veškerou snahu jsme vykrájely jenom dva a půl plechu perníčků. Zato holky měly plná bříška.
Myslela jsem si, že mají dost. Ale když došlo syrové těsto, za tepla se vrhly upečené.
No aspoň se nám tady po Novém roce nebude válet zaprášené cukroví.

Marně jsem holky varovala, že je z těsta bude bolet břicho.

Jooo, to je ta správná předvánoční domácí rodinná pohoda. Jako u maminky <3

Svátek

Měla jsem svátek.
Těšila jsem se na to, až bude Lola recitovat Prozradil mi kalendář. No jó, je to přeslazený mateřský doják. Celý tenhle text. Pardon. Ale nemůžu jinak.
Dárky mi byly volné, chtěla jsem to sladkobolné sevření na hrudi a zvlhlé oči.
Lola dojala už nejednoho příbuzného svým roztomilým přednesem zmíněné básničky nebo zpěvem Franta (jméno dle oslavence) má dnes narozeniny. Kdo ustál první sloku, toho při druhé dostala slova "dobré je, že jsi na světě, vidíš jak rádi máme tě".

Všechno proběhlo, muž mě obdaroval, Lola mi krásně popřála. Sice celou dobu sledovala koblihy, co ležely za mnou na stole, ale nevadí. Bylo to sladké a od srdce. Dojala jsem se přesně tak, jak jsem si to představovala.

Od Mimi jsem nic moc nečekala, stačila pusa.

Po večeři jsme s sebou flákli na gauč a nechali děti ještě chvilku plavat v hračkách na podlaze. Předchozí gratulace Lolu inspirovala k oblíbené hře. Našla papírovou tašku, narvala ji legem a chodila mi co dvě minuty přát.

Pak přišla Mimi, sedla si na okraj gauče a dělala psí kusy. Bála jsem se, aby nespadla, tak jsem se ji snažila chytit rukou za zády. Ale ona se pořád ošívala. Navíc držela tu papírovou tašku. Už jsem byla fakt nervozní, že flákne, zahudrovala jsem a najednou mi to došlo. Přestala jsem se s ní přetahovat a nechala ji, aby mi chytla ruku a neohrabaně s ní potřásla. Převzala jsem tašku a vlepila jí pusu. To jsem už nic neviděla, protože jsem bulela jak želva.

Děti jsou prostě kouzlo <3

Mladší a krásnější

Máte rádi takový ty motivační citáty pro každý den?  Rady, jak brát věci z té lepší stránky? Já to žeru a taky se to snažím praktikovat.

Co se nám narodily děti, máchám se pořád ve chcankách, blitkách a stolici. Ale od nepaměti přece víme, že panenská moč (a všechno ostatní), působí léčivě, omlazuje a zkrášluje. Takže mateřská je vlastně takovej kosmeťák.

A jsou dny, jako třeba včerejšek. To si mé dcerky vyhradily extra dlouhý čas na mazlení. Což znamená, že se po mně bez přestání válely, skákaly mi po břiše, prolamovaly kolena, sedaly na hlavu a procházely se po mně. Večer jsem se cítila zbitá jako po pořádné masáži.

Když se na to tak podívám (po dvou deci vína), je mateřská vlastně taková wellness dovolená. Na konci budu určitě vypadat mladší a krásnější. Možná trochu tvrdý játra, ale nic není zadarmo, ne :)
Tak jen houšť a pořádně, pojďte mi, dětičky!

Postavička jak lusk

Možná to znáte. Je horký letní víkend a vy se pro jednou válíte u bazénu. Slamák, knížka, pohoda. Sice mezi odstavci lovíte děti z vody, podáváte pití, vymetáte písek z očí a omýváte ho z kousků papriky, ale pořád se tváříte, že máte letní idylku. Sluníte se. V plavkách. Výjimečně se v nich cítíte dobře. Možná to bude tou otravou jídlem, kterou jste prodělala před pár dny. Pořád to není na přehlídkové molo Victoria´s secret, ale i tak se vcelku spokojeně prohlížíte v odrazu dveří na terasu. Klidně v plavkách jdete před dům vynést odpadky do popelnice. Dokonce se rozhodnete, že využijete poslední žhavé sluneční paprsky a opálíte si své bělostné bříško, takže si vyhrnete tankiny (to jsou ty plavky jako tílko) až pod prsa. Jo, chtělo by to cvičit, ale oblečená dobrý. V kraťáskách a upnutém tílku jdete do obchodu a ještě si užíváte pohledy a pohvízdnutí.

A pak se v pondělí vzbudíte, sednete si ke stolu a přijde vaše roční dítě, začne vás prstem šťouchat do břicha a žvatlat něco tou svou řečí. Nakonec vás štípne do vašeho špíčku a povídá se vám přímo do očí.

Zpátky na zem, matko! Je na mě pěkně přísná. Asi bych si teď neměla spravovat náladu čokoládou, co...

Silné okamžiky

Jsou chvíle, kdy vás vaše dítě totálně dostane.

Třeba když se na vás vrhne, pevně vás objeme a řekne: "Mám tě moc ráda!"

A nebo když složí hlavu do dlaní a perfektně ironickým a otráveným tónem pronese: "Ty mě fakt bavíš!"

Sušenky

"Mami, já cítím sušenky!"
"Já ne."
"Tak si je upečeme!"
Souhlasím. Vytlačujeme oslíky, prasátka a kuřátka. Poslední kousek těsta nechávám Loliné tvorbě: "Z toho zbytku si můžeš vyrobit, co chceš."
"Třeba kuřátko?"
"Klidně, dělej si s tím co chceš."
Sundám z plechu první várku a jdu pro Lolin výrobek. "Kde to máš? Kde je to těsto?"
"Snědla jsem ho. Říkalas, že s ním můžu dělat to chci, tak jsem ho ochutnala,"
Musím si fakt hlídat, co říkám...

Krásný všední den

To je dneska krásný den! Venku se mění teplota podle toho, jestli slunce svítí nebo je za mrakem, asi o deset stupňů. Když se vydáte na procházku s dětmi, budete je zřejmě co minutu oblékat a svlékat. Proto jsme po obědě radši zůstaly doma. Mimi se marně pokoušela o spánek a Lola chtěla koukat na pohádku.
"Jakou chceš? Madagskar, Kráska a zvíře, Kung fu panda slaví svátky...?"
"Slaví svátky!" vykřikne Lola nadšeně.
"Kung fu pandu?" zeptám se pitomě.
"Ne, nechci Kung fu pandu! Já chci Slaví svátky!"
"Ale to se jmenuje Kung fu panda slaví svátky."
"Já nechci Kung fu pandu! Já chci Slaví svátky!"
Vzdávám to, souhlasím a pouštím. Nenačetlo se to, takže kávu si v klidu nevypiju. Lola si hraje s panenkou, že odjíždí do dáli na balíku (sbalená cestovní postýlka), připoutaná popruhem obalu.
"Mami, pojeď s námi."
"Né, já nikam nejedu." bojkotuju její hru.
"Ale my odjíždíme, tak proč blečíš! My odjíždíme s panenkou, čau!" Jako bych slyšela sebe a Zbyška...
"Fajn, jeďte."
Neodjely.
Chtějí skládat puzzle. Tak jdeme na to. Skládáme, skládáme, Mimi vzdává pokusy o spánek, tak ji přináším.
Končím puzzle a jdu vařit. Holky se nudí, tak si našly svou zábavu. Lola straší Mimi šíleným řevem, který Mimi kopíruje. Každé třetí dvojzařvání prokládám já svým jekotem "Tichooooo!"
Zavírám radši dveře na terasu a rozháním je. Mimi dostane jídlo a Lole plním přání - podám jí plastelínu.
Božské ticho.
Asi deset vteřin.
Jdu se podívat, co se děje. Mimi se snaží dostat k Lole na židli a ječí, protože jí to nejde. Lola piští, protože Mimi ohrožuje jejího ježka z plastelíny a puzzlíků, které jsem, já kráva, neuklidila...

A pak proč matky na mateřské chlastají...

Slova mají moc

Lola přichází na to, jak jsou slova mocná a jak se jimi dají lidé manipulovat. 

Takové vyznání lásky od dvouletého dítěte každého chytne za srdce. Potom slova "dáš mi korunky do pokladničky? Plosíííím." nezní drze ani somrácky. 

Žadonění samo o sobě je disciplína, ve které Lola vyniká. Nahodí smutná očka kolouška, sepne ručičky a začne žalostně prosit. Napřed se sladkým úsměvem, pak nastoupí klepání bradičkou a pokud v určitém čase nedosáhne kýženého efektu, zalije oči slzičkami, chvíli je nechá působit a potom sklopí hlavu a svěsí ramena na znamení rezignace a totálního neštěstí. To je okamžik, který neustojí ani některé silnější povahy. Poražený jedinec je v okamžiku splnění prosby odměněn sladkým úsměvem plným nadšení a radosti. Popřípadě objetím a pusinkami.

Děti se prý vyznačují přehnanou upřímností. Tomu odmítám věřit. Prostě testují své komunikační schopnosti a slova, která zaslechli a potřebují vyzkoušet jejích užití a účinek. A baví se tím. Někdy v tom ale tu upřímnost rádi vidíme. Lola si například zajistila sympatie minimálně na rok dopředu u své těhotné tetičky, když se přitulila, pohladila jí ňadra a prohlásila: "Ty máš tak plná prsa, můžu si na ně lehnout?" Kdyby teta mohla, zahrnula by Lolu v tu chvíli gumovými medvídky. To prostě potěší. 

Lola to ale umí i naopak. Zrovna na oblast hrudníku má speciální slovní spojení, jehož výstižnosti se těžko vzdoruje: "dlouhá prsa". To nechce slyšet nikdo. 

Když se mě po setkání s těhotnou tetou Lola pořád dokola ptala, co mám v bříšku, začala jsem mít paranoidní pocit, že tam mám nádor. Říká se přece, že děti vidí a cítí zvláštní věci. Možná bych se měla nechat vyšetřit. Pro jistotu. Nakonec jsem se přestala tvářit, že nevím která bije a upřímně jsem si přiznala, že jsem prostě vyžraná. "Měkká" jak taktně říkají děti. Lole jsem na rovinu řekla, že mám v břiše sádlo. Bylo to trochu ponižující. Neměla by se mi posmívat, když mě pořád nutí kupovat čokošku.

Už jsem psala o tom, že v lichocení mamince je důležitý trénink (a vzor v taťkovi). Nesmí se ale zapomínat ani na tatínka. Občas je výsledek trochu jiný, než rodič očekává, ale i to se počítá. Nevlastní synovec dělal výborné PR svému otci. Na potkání říkal: "Znáš mého tatínka? Můj tatínek se jmenuje Milan, je moc vysoký a má velikého pindíka. Vidělas ho?" 

Je to velmi dobrá seznamovací a balící hláška při shánění nové maminky. Zaujme, no ne :D

Neboj, babi

Znáte ten vtip, jak prase letí kolem jabloně. Na větvi tam sedí kráva. Prase se jí zeptá, kolik je hodin, ona vytáhne teploměr a řekne úterý?

Tak takhle si občas připadám při rozhovoru s Lolou. Právě přišla ke gauči, táhla deku a tvrdila, že si musí zdřímnout. Když jsem se jí zeptala, proč je nahá, odpověděla mi: "Protože mám hlad."

Komunikace s ní je teď náročná. Ale nachází se právě v tom období, kdy každé slovo je dobrá hláška a člověk se dost nasměje. Navíc přidává patřičnou intonaci a grimasy. Zejména utěšování jí jde velice dobře. 

Babička z tatínkovy strany na ni pořád zkouší nějaké fígle ze školky (učí předškoláky). Marně jí vysvětlujeme, že na ni nic takového neplatí. Nemá chuť soutěžit, je jí ukradené, jestli jí babička sní půl oběda nebo nevěří, že něco dokáže. V neděli Lole řekla: "Když nesníš tu třetí lžičku svíčkové, budu moc smutná." Lola ji velmi zúčastněně pohladila po ruce a procítěně pronesla: "Neboj babi, z toho se vyspíš."

Ranní káva

Malé děti, ty čisté, nevinné duše, dokážou být pěkně zlomyslné. A ještě takovým způsobem, že přemýšlíte, jestli to fakt  nechápe nebo to dělá prostě naschvál.

Mám chuť na svou ranní kávu, ale Lola trvá na tom, že si budeme číst.
"Udělám si k tomu kávu," řeknu. Načeš mě Lola setře: "Ne!"
Běžně si nenechávám od dcery nějak extra poroučet, ale odbyla jsem ji už pětkrát, tak jdu. Stejně ji to za chvíli přestane bavit, tak chvilku vydržím. Usadím se s knihou a čekám, až se mi přitulí pod křídlo. Hupne vedle mě s úsměvem a hrnečkem v ruce (sváteční kousek z jejího kávového/čajového servisu na hraní): "Mami, já jsem si přinesla kávu, víš"
"A mně jsi to zakázala?" divím se.
"Jo," odpoví Lola.
"No a uděláš mi taky kávu?" ptám se s nadějí.
"Ne. Ale můžeš se trošku napít ode mě," odvětí Lola.
"Dík," procedím se špatně skrývanou ironií, usrknu imaginární kafíčko a dám se do čtení, které Lola, zcela nevinně samozřejmě, prokládá pravidelným: "Mamko, já se napiju trošku kávy, víš. Hmm, dobrá."

Úklid skříně

Opět bych chtěla upozornit, že tento příběh rozhodně není o mně. Jelikož po dvou dětech mám míň kilo než kdy dřív (šlo to samo, ani nevím jak, to víte, běhám kolem dětí, domácnosti, manžela, na nehty, na řasy, na kosmetiku, pak vedení dětského centra, natáčení pěti filmů za rok, přehlídky pro Victoria Seecret apod.), mám na břiše jemný, něžně ženský pekáč buchet (protože posilování s dětmi jako závažím je nejvíc a člověk na to má chuť mnohem víc než na seriál a čokoládovou sušenku) a rozhodně se mi netřese kůže na pažích ani nikde jinde na těle, fuj, to bych nesnesla. 

Takže virtuální já, ne tak božsky dokonalá jako ta pravá, jsem se rozhlídla a zjistila, že je doma takový bordel, že se radši chci odstěhovat. A abych mohla uklidit vyprané oblečení, musím napřed přerovnat skříň. Konečně snad vyřadím zbytek těhotenských věcí, i když je pořád ráda nosím (já vííím, ale když ono je to tak pohodlné a netáhne to přes břicho). A proberu tašky s oblečením, které jsem schovala na půdě, když jsem otěhotněla s Lolou.

Napřed mi bylo divné, že oblečení z půdy je poněkud zatuchlé. Pak mi došlo, jak dlouho už tam leží. Potom mě překvapilo, kolik tam mám svátečních kraťasů různé délky a kolik košil. Načeš jsem si vzpomněla, že jsem chodila do práce. Mezi lidi. A to 5x týdně. Navíc jsem nesměla nosit rifle. Potřebovala jsem tedy mnohem víc oblečení na svátek než teď.
Probírala jsem jeden kus za druhým a nakonec jsem všechny ty prťavé věci vrátila zpět do tašky a na ramínka do skříně téměř slavnostně opět pověsila oblíbené domácí letní šaty a dlouhá trika.

 Mé dokonalé já nemá samozřejmě žádné volné, super pohodlné domácí šaty. V reálu nosím doma samé perfektně padnoucí sexy věcičky, vysávám v podvazcích a vařím v prádle a podpatcích jako Verešová. Ale jenom o víkendu, když je manžel doma. Aby měl kdo hlídat děti, když jedu na pohotovost po tom, co mi olej při smažení poprskal mé ploché bříško a propálil ho až na páteř. My jíme teda hlavně raw a samé saláty, ale do ceasaru se krájí řízek, takže taky smažíme. Ale je to pořád salát, takže v cajku.  

Po celé anabázi s šatníkem jsem si chtěla dát jen lehký oběd a s Lolou v natažených rukou udělat aspoň sto sedů-lehů. Ale pak jsem se pořádně najedla a teď tady nad oslazenou kávou s plnotučným mlékem přemýšlím, proč sakra nemáme doma zmrzlinu... Vypadá to, že zůstanu u legín (snad v nich nevypadám zatím tak hrozně a švy ještě vydrží) a volných halenek. Má to svoje výhody. Právě jsem kousla čokoládového velikonočního zajíce do zadku tak, až mu zazvonila rolnička. A dokážu si to bez výčitek vychutnat ;)

Řekni pardon (prdící historka)

Pozor, ožehavé téma. Pouze pro silné povahy, co se jen tak nepohorší. 

Samozřejmě krásní lidé, zejména ženy, neprdí (a to ani tiše), nekrkají (a to ani tiše), nechrápou, nesmrdí (ani nohy z lodiček a balerín, vůbec), většinou nejí a nikdy nekadí (protože to je nechutné a smrduté) a jsou non stop krásní. Fungují zcela na jiných principech než obyčejní lidé. U mužů se tyto činnosti ještě tolerují, ale u žen nikoli. To může dělat jenom obyčejná cuchta!

Teď nevím, jestli mám napsat, že tento příběh tedy není o nás, protože my jsme hrozně krásní. A nebo že jsme výjimky mezi krásnými. A nebo prostě na rovinu přiznat, že tohoto speciální levelu krásy prostě nedosahujeme.

Donedávna jsme (samozřejmě zcela nevhodně) měli děsnou srandu z toho, když si Lola prdla. 

"Co to bylo?"

Lola: "To byl pd!" (= prd)

Hahaha...

Pak jsme naznali, že už je dost velká a je potřeba legraci trochu změnit. Začali jsme jí učit, že když si prdne nebo krkne, měla by říct "pardon". Zatím jí tajíme, že je to děsná kravina a že nebude úplně ideální, když si ve třinácti ve škole nahlas prdne, aby se před celou třídou přiznala :D 

Školení "prď potichu a nebo se tvař, že tys to nebyla" necháváme na později. 

Mimochodem, připomnělo mi to ten vtip, jak sedí blondýna (ono je to jedno, jaký má vlasy) v restauraci, uteče jí to a prdne si, nahlas. Aby to zakryla, zavrže židlí. V tom se k ní nakloní muž od vedlejšího stolu a povídá: Úplně jiný zvuk, co. 

Takže když si teď Lola prdne, zapískne usměvavě "paldon". Pořád je to sranda. Zvlášť když dělá blbiny a mele jedno "paldon" za druhým :D Musíme jít příkladem a Lola to bedlivě hlídá. Před chvílí sedím u stolu, piju svou dopolední kávu a v tu chvíli se přepl noční proud. V pojistkové skříni to vždycky docela hlasitě lupne. Lola se na mě otočí a říká: "Žekneš paldon?" 

Marně jsem se hájila: "Cože? Já jsem si neprdla, to byla elektrika"

Lola trvala na svém: "Pldla. Žekni paldon."

Jako promiiiiiň? A přitom to byl "úplně jiný zvuk"! :D

Příprava na pubertu

Jistě jste se někdy rozčílili. Vaše děti vám zvedly tlak. A možná nějaký chytrák vedle vás prohlásil: A to počkej v pubertě, to bude něco.
Taková hláška člověka rozhodně neuklidní pocitem, že se tedy nachází v situaci, která není ani zdaleka tak nasírací, jak se zdá. Nikdo nechce slyšet "Počkej, bude hůř!" Jenom to otráví.

Jsou děti, které své rodiče na pubertu průběžně připravují (některé víc než jiné). Aby pak nebyli v šoku, jak dokáže jejich zlatíčko být vzdorovité a nesouhlasí prakticky se vším, co řeknou. Noc není černá, obloha není modrá, tráva není zelená, každopádně sousedovic je zelenější a rodiče za plotem rozhodně víc cool než vy. Nechci pusu, neobjímej mě, neříkej mi medvídku, mám jméno!

Pozoruji, že Lola patří mezi tyto ohleduplné děti. Když má náladu budoucnosti, slyším jen: "Nejsem hodná! Nejsem špinavá! Není to krásné! Není to zbytečné! Na zeď se maluje! Nejí se u stolu! Dej mi to!" A její nejoblíbenější: "To neříkej!!!" Dokáže dát slovům patřičný důraz a z jejích očí doslova srší blesky.

K takovému tréninku mě, jako rodiče, dochází i v situacích zcela neočekávaných. Jako třeba před chvílí. Já jsem se rozplývala: "Vy jste moje lásky. Ještěže vás mám."Lola mě podrážděně setřela: "Já jsem Lolinka! A TY MĚ NEMÁŠ!"

Rodičovská proměna

Když se Vám narodí dítě, změní vás to. Někoho víc, někoho míň, někoho tak a jiného jinak. Ale něco se stane. Musí se něco stát. Je to taky závislé na stylu života, na tom, jaké si to uděláte a na hlídacích a finančních možnostech. Občas nastanou situace, kdy si tu změnu uvědomíte výrazněji než jindy.

A: O víkendu u nás byla moje mamka, tak nám hlídala.
B: Fakt? Ty bláho, super! A co jste dělali?
A: Poslali jsme mamku s holkama ven..
B: A? Nenapínej!
A: ...a SPALI JSME PŘES DEN!

(Variací na tohle je:
A: O víkendu vzal muž děti na hoďku ven.
B: Super! Cos stihla?
A: Celou koupelnu, všude vysát a vytřít a převlíknout peřiny!)


Zbyšek: Uděláme si romantickou procházku večerní Prahou, když máme hlídání.
Já: Jé, super!
.....
Z: Krásný výhled.
J: Ta světla, ta atmosféra, ten svařák. To je romantika.
Z: Dívej, támhle je mlýnské kolo.
J: Tý jo, sem musíme vzít děti, aby to viděly. To je paráda!
Z: Mimi je na to ještě malá, ale Lolu by to už mohlo zajímat.
J: Tak jsem pak za půjdeme zase znova, až Mimi povyroste.
....
J: Tady je plavební komora.
Z: Musíme sem vzít jsem holky, až budou větší.
....
Z: Labutě, ty by se Lole líbily. Už jsme dlouho nebyli krmit kachny a labutě. Co asi dělají holky.
J: Snad usnuly brzo.
....
Z: Ta klobása je výborná, nemáš v kapse ještě ubrousek?
J: Počkej, pomáda, dudlík, moje rukavice, Loliny rukavice, kamínek, kaštan, jo, papírové kapesníky!
....
Z: Bude jedenáct, měli bychom pomalu vyrazit domů.
J: Máš pravdu. Snad nebudou holky ráno vstávat brzo. Už se na ně těším. Uděláme si ráno vafle?


Scénka víkendových rán snad ve všech rodinách s malými dětmi:
7:30:00 Manželé v posteli: Pomazli mě, než se holky vzbudí. - Tak pojď blíž.
7:30:10 Celá rodina v posteli: Nesedej mi na hlavu a pojď obejmout maminku, Lolo. - Mimi, řekni táta. - Mami, vstávej, já mám hlad. - Tatínku, pojď se se mnou dívat na pohádku. - Táta, uváááááá.


Pondělí ráno:
Já: Obejmi mě ještě.
Zbyšek: Tak rychle, už jedu do práce pozdě. Pusu, dobrý, mějte se, pa.
Lola: Tatínku, pomazli mě. (Hup do náruče).
Zbyšek: Hezký den, Zlatíčko. Už musím jet.
Lola: Hmm. (Hlavu položí na druhé rameno a obejme tatínka pevněji)
Zbyškovi zvlhnou oči a beze spěchu Lolu objímá, dokud ho nepustí neběží si hrát.


Jsou dny, kdy by se člověk nechal dobrovolně zavřít do blázince, aby měl chvíli klid. Ale pak se jen tak zastaví. Kvůli tomu zvláštnímu okamžiku. Zamlží se mu pohled, sevře krk, ústa roztáhnou do úsměvu sama od sebe a hruď zalije ten hřejivý pocit. V tu chvíli víte, že mít dítě je kouzlo. Něco nenahraditelného. Něco, čemu se nevyrovná nic z toho, co jste zažili předtím.

Jak se přinutit k úklidu

Máte rádi pořádek? Já ano.
Máte rádi úklid? Já ne.
Moc bych si přála patřit mezi ty, pro které je úklid relax, radost, zábava nebo způsob odreagování od starostí. Když to doma nemáte jako ze škatulky, lidi si myslí, že vám to nevadí a máte svůj binec rádi. Nemusí to tak být. Já bych tu ráda měla naklizeno. Ale nejsem příliš odhodlaná. Nechávám si své snahy o uklizený dům sabotovat dětmi, manželem i sama sebou. Mám doma množství zbytečných krámů a spousta věcí nemá své pevné, opravdu pevné místo (nejlépe zajištěné vteřinovým lepidlem).
Často mám problém přinutit se k důkladnějšímu úklidu. Většinou slouží jako dobrá motivace očekávaná návštěva. Ideálně pokud se třeba měsíc posouvá z víkendu na víkend. To pak máme doma krásně :)
Někdy se poštěstí a chytne mě uklízecí nálada a vysmejčím všechny rohy, přeberu krabice, roztřídím dopisy. Hlavní je chytit tempo, pak už to jde samo. Ale jindy to prostě nejde. Upřímně, kdo z vás rád leští dvířka od linky, myje okna nebo vytírá za pračkou?
Víte, že byste to měli udělat, ale rozhodně ne dnes, že.
Existují způsoby, které jsou poněkud drastické, mnohdy však velmi účinné. Jsou to okamžiky, které vás nečekaně přinutí chopit se hadru a rychle začít bez ohledu na to, jestli běží váš oblíbený seriál nebo máte jídlo na stole.
Jeden soused se postaral o důkladný předvánoční úklid, když při montáži podlahových lišt, navrtal vodovodní trubku (prokleté plastové trubky).
Já jsem doháněla zanedbaný úklid, když jsem se pokoušela protřepat kelímek husté zakysané smetany. Zapomněla jsem, že jsem z ní už trošku použila, je tudíž otevřená. Díky tomu, že jsem při protřepávání chtěla být opravdu důkladná, zasáhla smetana úplně všechny skříňky v kuchyni, do jedné. A měla jsem také hezkou příležitost vybrat si na sebe něco lepšího, než co jsem si oblékla původně.
A pokud chcete nějaký lepší odvaz, můžete se domluvit se sousedkou, že si dáte skleničku, až děti usnou. Pak je nutné, aby sousedka donesla teplou Bohemku a vy jste ji začali naivně a jen tak mimochodem otvírat cestou po kuchyni pro skleničky (uznávám, že to byla chyba, ale roky otvírá šáňo Zbyšek, nikdy mu nebouchne, tak jsem ztratila obezřetnost, no). A až vám nečekaně vyletí špunt pod rukama a budete se snažit zastavit sekt tím nejhorším způsobem, takže bude stříkat všude kolem, začněte se zmateně otáčet po celé kuchyni, popojděte krok sem, krok tam, abyste měli jistotu, že sladký gejzír zasáhne nejen strop a stěny, ale i všechny skříňky, okno se žaluziemi (jupí) a váš zázrakem nezraněný obličej. Pozitivní je šance, že na generální úklid nebudete sami a utěrky se chopí i zmíněná sousedka a váš šokovaný manžel přilákaný tou ránou.

Dárek k svátku

Lola: Já mám dneska narozeniny.
Máma: Ne, Lolo, nemáš dneska narozeniny. Ale brzo budeš mít svátek. Co by sis přála k svátku?
Lola: No dárky!
Máma: A co za dárky by sis přála?
Lola: Načarovat penízky!
Máma: Hm, tak to bych si přála taky!

A co si přejete vy? :)

Snídaně

Ohledně snídaní bývám dost bez fantazie. Dneska jsem rezignovala na cokoliv zdravého (i když teda Lola měla banán). A máme chleba, super!
"Lolo, chceš chleba?"
Lola: "Ne."
Já: "S marmeládou."
Lola: "Jo!" 
Připravuju to a Lola: "Co to děláš?"
Já: "Mažu ti na ten chleba máslo."
Lola vezme do ruky sklenici stojící opodál a říká: "Tohle je marmeláda. Já ji kousek posunu. Na mamko, vem si ji."
Vtiskne mi ji do ruky, jen abych na ni náááádohou nezapomněla. Emotikona grin
Už tlačí do hlavy. Snad ji zase nebude bolet břicho. Celý týden si u jídla stěžuje, že ji bolí bříško.
Ale dneska se mamka hluboce zamyslela a dítě maličko odsunula od stolu. Hned je to lepší. Emotikona grin
I Lola je spokojená. Pochutnává si jako u babičky. A prej to mám výtečné! Emotikona grin

Děti nás učí

Ano, nejen my učíme děti, ale i ony nás. V minulém příspěvku jsem psala o tom, že nás děti učí přemýšlet o věcech jinak. To není všechno. Děti nás učí například dobrému vkusu. Klidně Vám během pár minut přestěhují celý obývák:

Zbyšek: Nech toho, ten stůl bude tady.

Lola: Nééééé. 

Zbyšek: Nech ten stůl být, bude tady.

Lola: Né, to je hnusný.

Slavnostní příležitost jako třeba Silvestr? Děti nás učí vystoupit taky jednou ze svých chlebíčků, sýrů, oliv a vína a zavzpomínat na to, jak obyčejně dobrý je piškot nebo krupicová kaše. A když si trváte na svém, ochutnají to vaše. Nebudou ale diplomaticky mlžit o kvalitách Vámi připraveného občerstvení, řeknou vám zcela upřímně "to je nechutný." Můžete se uklidňovat, že chtěli říct "to mi nechutná" jak chcete, ony  mají jasno. Ble. A svůj názor podtrhnou tím, že rozžvýkané sousto plivnou na koberec nebo nové kalhoty ;)