Rodičovská proměna

Když se Vám narodí dítě, změní vás to. Někoho víc, někoho míň, někoho tak a jiného jinak. Ale něco se stane. Musí se něco stát. Je to taky závislé na stylu života, na tom, jaké si to uděláte a na hlídacích a finančních možnostech. Občas nastanou situace, kdy si tu změnu uvědomíte výrazněji než jindy.

A: O víkendu u nás byla moje mamka, tak nám hlídala.
B: Fakt? Ty bláho, super! A co jste dělali?
A: Poslali jsme mamku s holkama ven..
B: A? Nenapínej!
A: ...a SPALI JSME PŘES DEN!

(Variací na tohle je:
A: O víkendu vzal muž děti na hoďku ven.
B: Super! Cos stihla?
A: Celou koupelnu, všude vysát a vytřít a převlíknout peřiny!)


Zbyšek: Uděláme si romantickou procházku večerní Prahou, když máme hlídání.
Já: Jé, super!
.....
Z: Krásný výhled.
J: Ta světla, ta atmosféra, ten svařák. To je romantika.
Z: Dívej, támhle je mlýnské kolo.
J: Tý jo, sem musíme vzít děti, aby to viděly. To je paráda!
Z: Mimi je na to ještě malá, ale Lolu by to už mohlo zajímat.
J: Tak jsem pak za půjdeme zase znova, až Mimi povyroste.
....
J: Tady je plavební komora.
Z: Musíme sem vzít jsem holky, až budou větší.
....
Z: Labutě, ty by se Lole líbily. Už jsme dlouho nebyli krmit kachny a labutě. Co asi dělají holky.
J: Snad usnuly brzo.
....
Z: Ta klobása je výborná, nemáš v kapse ještě ubrousek?
J: Počkej, pomáda, dudlík, moje rukavice, Loliny rukavice, kamínek, kaštan, jo, papírové kapesníky!
....
Z: Bude jedenáct, měli bychom pomalu vyrazit domů.
J: Máš pravdu. Snad nebudou holky ráno vstávat brzo. Už se na ně těším. Uděláme si ráno vafle?


Scénka víkendových rán snad ve všech rodinách s malými dětmi:
7:30:00 Manželé v posteli: Pomazli mě, než se holky vzbudí. - Tak pojď blíž.
7:30:10 Celá rodina v posteli: Nesedej mi na hlavu a pojď obejmout maminku, Lolo. - Mimi, řekni táta. - Mami, vstávej, já mám hlad. - Tatínku, pojď se se mnou dívat na pohádku. - Táta, uváááááá.


Pondělí ráno:
Já: Obejmi mě ještě.
Zbyšek: Tak rychle, už jedu do práce pozdě. Pusu, dobrý, mějte se, pa.
Lola: Tatínku, pomazli mě. (Hup do náruče).
Zbyšek: Hezký den, Zlatíčko. Už musím jet.
Lola: Hmm. (Hlavu položí na druhé rameno a obejme tatínka pevněji)
Zbyškovi zvlhnou oči a beze spěchu Lolu objímá, dokud ho nepustí neběží si hrát.


Jsou dny, kdy by se člověk nechal dobrovolně zavřít do blázince, aby měl chvíli klid. Ale pak se jen tak zastaví. Kvůli tomu zvláštnímu okamžiku. Zamlží se mu pohled, sevře krk, ústa roztáhnou do úsměvu sama od sebe a hruď zalije ten hřejivý pocit. V tu chvíli víte, že mít dítě je kouzlo. Něco nenahraditelného. Něco, čemu se nevyrovná nic z toho, co jste zažili předtím.