Maminko, jsi kočka!

Když učíte své děti mluvit, je základem učit je říkat ty správné věci. Pro děti je typické kopírování. Máte pocit, že je na vás vaše dítě drzé? Pokřikuje na vás "ukliď to, vypni to, podej mi to" nebo "buď zticha"? Přemýšlejte o tom, jak s nimi komunikujete vy. Zbyšek umí dcerky přirozeně poprosit, když po nich něco chce. Přiznám se, že já si to musím hlídat a nedělám to vždycky.

Každopádně když naučíte (cíleně i nevědomky) děti říkat něco, co vás potěší, je šance, že si na to vzpomenou, až to nebudete čekat a zlepší vám den. Já jsem si právě vysloužila od Loly nový účes, objetí a chválu "Jsi krásná! Jsi kočka."

Upřímně potěší i její "maminka nemá vousy", ale "jsi kočka" je působivější :)

Upozornění:
Ti, co mají děti, vědí, že děti mají dar, použít slova v pravou chvíli. Když se naučí něco sprostého, věřte, že poznají, kdy vám použitím takového slova udělají největší "ostudu" :)
Znáte to, ne? Klidně napište do komentáře, jak vás děti potěšily nebo zazdily :)

Matky neví, co chtějí

Je to ten pocit, když máte dvě děti a jednomu zoufale  říkáte: "tak mi řekni, co chceš, proč brečíš, já už fakt nevím. Už abys uměla mluvit a řekla mi, co se děje." A vzápětí na druhé syčíte "jak to bylo krásné, když jsi ještě neuměla mluvit, to byl klid".
Cítíte, jak vám mozek pomalu ale jistě vytéká ušima a hlavou do zdi nemlátíte jenom proto, že to menší právě usnulo a ty duté rány by ho mohly vzbudit.

Ta krásně mluví

Každý rodič sleduje s nadšením pokroky svého dítěte. Brzo ovšem zjistí, že každá nová dovednost, ze které se původně nadšeně radoval, je tvrdě vykoupena.

Konkrétně třeba mluvení. První "máma" a "táta" možná obrečíte dojetím. Určitě Vám ale bude do pláče, když dítě bude dvacet minut ufňukaně opakovat "maminko, jinou pohádku, maminko, jinou pohádku", ať pustíte cokoliv. "Prosím, na procházku, prosím, na procházku," i když venku řádní pomalu tornádo. Nebo prosté "mamí, mamí, mamí, mamí" doprovázené visením na noze či pověstným taháním za tepláky. Vaše argumenty, proč aktuálnímu požadavku nemůžete momentálně vyhovět se od dítěte odráží zcela bez účinku.

Cítíte jakousi rodičovskou pýchu, když začne opakovat básničky a povypráví každý večer tatínkovi, jak se celý den mělo a co s maminkou dělalo.
A pak se opět ozve ta stinná stránka rozvinutých řečových schopností, nekonečné fantazie a omezeného chápání světa vašeho drahouška, když se ho tatínek večer zeptá: "Jak jste se dnes měli? Co jste dělali?"
Vy se chcete předvést, jak dítě krásně odpovídá a tak ho ještě pobídnete: "Řekni, kdo u nás dneska byl." (Sousedka s miminkem, opravdu)
A dítě naprosto přesvědčivě prohlásí: "Strejda."
A komu asi bude tatínek v takové situaci věřit? Odporující manželce nebo svému andílkovi, který si trvá neochvějně na svém?

Jó, děti jsou radost :)

Přihoďte své zkušenosti, ať se pobavíme ;)