Každý rodič sleduje s nadšením pokroky svého dítěte. Brzo ovšem zjistí, že každá nová dovednost, ze které se původně nadšeně radoval, je tvrdě vykoupena.
Konkrétně třeba mluvení. První "máma" a "táta" možná obrečíte dojetím. Určitě Vám ale bude do pláče, když dítě bude dvacet minut ufňukaně opakovat "maminko, jinou pohádku, maminko, jinou pohádku", ať pustíte cokoliv. "Prosím, na procházku, prosím, na procházku," i když venku řádní pomalu tornádo. Nebo prosté "mamí, mamí, mamí, mamí" doprovázené visením na noze či pověstným taháním za tepláky. Vaše argumenty, proč aktuálnímu požadavku nemůžete momentálně vyhovět se od dítěte odráží zcela bez účinku.
Cítíte jakousi rodičovskou pýchu, když začne opakovat básničky a povypráví každý večer tatínkovi, jak se celý den mělo a co s maminkou dělalo.
A pak se opět ozve ta stinná stránka rozvinutých řečových schopností, nekonečné fantazie a omezeného chápání světa vašeho drahouška, když se ho tatínek večer zeptá: "Jak jste se dnes měli? Co jste dělali?"
Vy se chcete předvést, jak dítě krásně odpovídá a tak ho ještě pobídnete: "Řekni, kdo u nás dneska byl." (Sousedka s miminkem, opravdu)
A dítě naprosto přesvědčivě prohlásí: "Strejda."
A komu asi bude tatínek v takové situaci věřit? Odporující manželce nebo svému andílkovi, který si trvá neochvějně na svém?
Jó, děti jsou radost :)
Přihoďte své zkušenosti, ať se pobavíme ;)
Žádné komentáře:
Okomentovat