Řekni pardon (prdící historka)

Pozor, ožehavé téma. Pouze pro silné povahy, co se jen tak nepohorší. 

Samozřejmě krásní lidé, zejména ženy, neprdí (a to ani tiše), nekrkají (a to ani tiše), nechrápou, nesmrdí (ani nohy z lodiček a balerín, vůbec), většinou nejí a nikdy nekadí (protože to je nechutné a smrduté) a jsou non stop krásní. Fungují zcela na jiných principech než obyčejní lidé. U mužů se tyto činnosti ještě tolerují, ale u žen nikoli. To může dělat jenom obyčejná cuchta!

Teď nevím, jestli mám napsat, že tento příběh tedy není o nás, protože my jsme hrozně krásní. A nebo že jsme výjimky mezi krásnými. A nebo prostě na rovinu přiznat, že tohoto speciální levelu krásy prostě nedosahujeme.

Donedávna jsme (samozřejmě zcela nevhodně) měli děsnou srandu z toho, když si Lola prdla. 

"Co to bylo?"

Lola: "To byl pd!" (= prd)

Hahaha...

Pak jsme naznali, že už je dost velká a je potřeba legraci trochu změnit. Začali jsme jí učit, že když si prdne nebo krkne, měla by říct "pardon". Zatím jí tajíme, že je to děsná kravina a že nebude úplně ideální, když si ve třinácti ve škole nahlas prdne, aby se před celou třídou přiznala :D 

Školení "prď potichu a nebo se tvař, že tys to nebyla" necháváme na později. 

Mimochodem, připomnělo mi to ten vtip, jak sedí blondýna (ono je to jedno, jaký má vlasy) v restauraci, uteče jí to a prdne si, nahlas. Aby to zakryla, zavrže židlí. V tom se k ní nakloní muž od vedlejšího stolu a povídá: Úplně jiný zvuk, co. 

Takže když si teď Lola prdne, zapískne usměvavě "paldon". Pořád je to sranda. Zvlášť když dělá blbiny a mele jedno "paldon" za druhým :D Musíme jít příkladem a Lola to bedlivě hlídá. Před chvílí sedím u stolu, piju svou dopolední kávu a v tu chvíli se přepl noční proud. V pojistkové skříni to vždycky docela hlasitě lupne. Lola se na mě otočí a říká: "Žekneš paldon?" 

Marně jsem se hájila: "Cože? Já jsem si neprdla, to byla elektrika"

Lola trvala na svém: "Pldla. Žekni paldon."

Jako promiiiiiň? A přitom to byl "úplně jiný zvuk"! :D

Příprava na pubertu

Jistě jste se někdy rozčílili. Vaše děti vám zvedly tlak. A možná nějaký chytrák vedle vás prohlásil: A to počkej v pubertě, to bude něco.
Taková hláška člověka rozhodně neuklidní pocitem, že se tedy nachází v situaci, která není ani zdaleka tak nasírací, jak se zdá. Nikdo nechce slyšet "Počkej, bude hůř!" Jenom to otráví.

Jsou děti, které své rodiče na pubertu průběžně připravují (některé víc než jiné). Aby pak nebyli v šoku, jak dokáže jejich zlatíčko být vzdorovité a nesouhlasí prakticky se vším, co řeknou. Noc není černá, obloha není modrá, tráva není zelená, každopádně sousedovic je zelenější a rodiče za plotem rozhodně víc cool než vy. Nechci pusu, neobjímej mě, neříkej mi medvídku, mám jméno!

Pozoruji, že Lola patří mezi tyto ohleduplné děti. Když má náladu budoucnosti, slyším jen: "Nejsem hodná! Nejsem špinavá! Není to krásné! Není to zbytečné! Na zeď se maluje! Nejí se u stolu! Dej mi to!" A její nejoblíbenější: "To neříkej!!!" Dokáže dát slovům patřičný důraz a z jejích očí doslova srší blesky.

K takovému tréninku mě, jako rodiče, dochází i v situacích zcela neočekávaných. Jako třeba před chvílí. Já jsem se rozplývala: "Vy jste moje lásky. Ještěže vás mám."Lola mě podrážděně setřela: "Já jsem Lolinka! A TY MĚ NEMÁŠ!"