Úterý

Miluju úterý! V úterý je den vždycky delší. Jako čas navíc. Ráno vstávám brzo a svižně. Žádné zbytečné povalování, díky kterému zíváte ještě v jedenáct. Ale pěkně šup, ven z postele, s nadšením zahájit den tři a půl kilometrovou procházkou s dvanáctikilovou zátěží. To bude kondička! Pak sprcha, snídaně, kafíčko, pohoda. To je ráno jak má být. Kdybych měla smoothie maker, zdžusuju si špenát, klíčky a kýbl ovoce. Škoda. Pak zase nahodím zátěž a dotáhnu to na pět kilometrů chůze. Ať to stojí za to. Miluju úterý!

Nesnáším úterý! V úterý totiž Zbyšek jezdí do práce brzo a já musím vést Lolu do školky. Takže vstávám už v půl sedmé. Z ranní hygieny dám akorát zuby, na výživné krémy kašlu. Dloooouze budím Lolu, kterou není možné večer zahnat do postele a ještě nemožnější je ji pak ráno dostat ven. Udělám jí snídani a jdu se nasoukat do nějakého oblečení. Šla bych v pyžamu, ale není dost reprezentativní. Možná v létě. Udělám mléko pro Mimi a jdu ji vzbudit (to je fakt hřích, budit ráno děti!). Snažím se přemluvit Lolu, aby se převlékla z pyžama. Obleču Mimi a pak vztekle obleču Lolu. Vyrazíme ke školce. Je to skoro kilometr. Abych se nemusela s kočárem brodit sněhem a ledovkou, beru Mimi do nosítka. Sice jsme vstaly s předstihem a Lolu ženu, ale stejně přicházíme na poslední chvíli. Předám Lolu a vydám se na cestu zpět. Nemám ráda brzké vstávání, a když nejsem vyspaná, nefunguju. Takže k domovu se unaveně vleču. Je to do kopečka a poslední třetinu cesty už myslím jen na horkou sprchu, snídani a kávičku. Kousek od domu potkám paní, která mě mile upozorní, že Mimi nemá botu. Do háje! (V duchu jsem mnohem sprostší.) Otočka. Jdu, rozhlížím se, hledám, nadávám. Debilní botička leží až před školkou! Samozřejmě! Mimi má nohu zmrzlou, ale zahřát si ji nenechá. Je protivná a sundává si rukavičky. A pak řve, že její zima na ruce. Pěkně se pronese, má už dvanáct kilo. Vytočená se ploužím k domovu. Bolí mě nohy, záda, kyčle, ramena, mám hlad a chce se mi spát.  Domů sotva dolezu. Svléknu dítě a sebe. Mimi si chvíli hraje a já si dám rychlou sprchu. Při snídani se po mně Mimi válí a tahá mě k hračkám. Při kávě mezi legem myslím na to, že za chvíli se musíme oblíknout a vyrazit pro Lolu do školky...
Dneska dám se zátěží přes pět kilometrů. Do večera nemůžu vydržet. Nesnáším úterý!

Varování před bábovkou

Dneska bych s Vámi ráda probrala vážnou věc. Na stránkách časopisu Apetit jsem narazila na recept na tvarohovou bábovku. Jistě jste už slyšeli kritiku na recepty z internetu. Zvlášť z Mimibazaru. Ty se proslavily jako nechutné blafy.

Proto se jako rozumná moderní matka těmto stránkám vyhýbám. Přestala jsem tam radši vyhledávat i návody na háčkování. Určitě bych podle nich vyrobila něco nevkusného. Třeba doma pletenou šálu! Fuj! Teda vlastně já ani neháčkuju, protože se tak nedá vyrobit nic značkového, leda fejk. A to já rozhodně nenosím! Ani jsem o víkendu neuháčkovala dvoje šaty pro panenku, protože u nás se i panenky oblékají značkově. Moje děti nejsou žádné socky!

Člověk na internetu narazí na spoustu receptů. Některé jsou šlichta od pohledu. Některé jsou zdravé a chutné zároveň (ano, jde to). Ale buďte obezřetní! Můžete narazit na recepty, které jsou obzvlášť nebezpečné. Jako právě výše zmíněný na tvarohovou bábovku. Schválně nedávám odkaz, abych Vás ochránila před nástrahami tohoto dezertu. Bohužel jsem tuto bábovku zkusila. Byla jsem plná počátečního nadšení, protože máme rádi vlhké, až mokré dezerty (jakože vláčné, ne polité obsahem zvrhlé - nebo zvrhnuté? - sklenice vína) a od tvarohové bábovky jsme právě toto očekávali.

Já osobně jsem nic neočekávala, protože jsem rozhodně neměla v plánu ji jíst. Já samozřejmě držím linii a nejím žádné dezerty. Natož něco tak vidláckého, jako je bábovka! To bych mohla jít rovnou k Hájkovi na šunkový chlebíček!

Takže pozor, bábovku jsem upekla a pak to přišlo. Jelikož jsem netrpělivá, tak jsem ji ještě horkou rozkrojila. To byla první chyba, protože ještě než ta potvora vychladla, tak jsme jí polovinu sežrali. Pekla jsem ji večer, aby byla ráno k snídani. Musím přiznat, že to nevyšlo a padla celá ještě před spaním. Přecpaní jsme se blaženě váleli na gauči, bolelo nás trochu břicho, ale bylo nám božsky. Byl to tak otřesný zážitek, že jsem ji upekla druhý den znova!

Nechápu, kam se poděly dvě bábovky za víkend, jelikož já jím k snídani tři sušené švestky, k obědu pět rozinek a plátek ryby a k večeři piju pouze vodu (z ledovce samozřejmě). Manžel drží ketózu, takže jí výhradně flákotu. Hodně syrovou, pak je z něj v posteli pořádný dravec! No a dětem to nedávám z přesvědčení. Přeci jen jsou to holky a je potřeba jim hlídat postavičku od mala. Když budou zvyklé hladovět a necpat se sladkým, budou to mít v dospělosti jednodušší. 

Od té doby jsem tuto tvarohovou bábovku pekla už několikrát. Je to mor a nedá se odolat. Včera večer zase. Opět půlka zmizela ještě teplá. Dejte si velký pozor, teplá je nejnebezpečnější! Silou vůle jsem schovala druhou půlku k snídani. Teď po mně manžel chce, abych mu nechala aspoň jeden kousek na večer. No je normální? Kdo by tohle dokázal? Já teda ne! Jsem jen člověk! Už tak jsem se musela ovládat v obchodě, abych nekoupila další dva tvarohy...

Proč máme prsa?

"Mami, proč máme prsa?" zeptala se mě Lola, když se svlékala před koupáním.
Mě už jen tak nezaskočí, na to už ji nějaký ten pátek znám.
"No, až vyrosteš a budeš velká jako já, budeš mít manžela a narodí se vám miminko, tak ho z toho prsa budeš krmit. Kojit." Mimi je mladší, takže kojení, děti v bříšku a tak, to máme všechno probrané.
"Ale já nechci být velká jako ty a nechci, aby mi vyrostly prsa!" začala vzlykat Lola. Překvapeně jsem se ptala proč.
"Nechci mít miminko v břiše," vzlykala dál Lola. Nechápala jsem, co jí vadí, protože si pětkrát do týdne přesně na tohle chce hrát. Buď strká panenky a plyšáky pod triko sobě nebo mně. Ta hra mi nevadí, protože na rozdíl od skutečného porodu stačí předstírat dvě zatlačení a hračka je venku. Žádná bolest, šití ani hormonální bouře.
"Proč nechceš, Lolo?" ptala jsem se.
"Protože nechci, abychom tu měli plno miminek!" fňukala.
Začala jsem se smát a vysvětlila jí, že ona bude mít miminka až za hodně dlouhou dobu (doufám). Že to potrvá ještě hodně dlouho, než bude velká jako já. Že si pak musí najít manžela, bydlení a pak si teprve můžou pořídit miminko. Nebo třeba dvě.
"A kde budeme mít to bydlení?" zeptala se.
"Nevím, záleží, kde budete chtít. Někde tady nebo někde blízko babičky nebo třeba u moře, to bude záležet na vás."
"U moře ne! A jak se bude jmenovat ten můj manžel?" chtěla ještě vědět.
"Jó, holka, to já nevím, koho si najdeš. Nelíbí se ti třeba už někdo ve školce?"
"Ne."

Jsem zvědavá, koho si jednou přivede. Snad máme jako rodiče ještě dost času na psychickou přípravu...
Co vy, rodičové? Těšíte se?