Na sedmičku do Lidlu

Dneska prvně jsem vyrazila do Lidlu hned na začátek otvírací doby, tzv. "na sedmičku".
Slyšela jsem o tom mnoho legend a sama už lecos zažila i v pozdějších dopoledních hodinách, tak jsem se rozhodla nechat děti doma. Taťka si rád přispal a ocenil, že on tam nemusí. I když si myslel, že dost přeháním.

Dorazila jsem 6:57, pohodlně zaparkovala (při odjezdu o 20 minut později už bylo parkoviště plné, auta stála v podstatě kdekoliv a bylo docela obtížné odjet) a vydala se na konec překvapivé fronty. Když otevřeli, přísahám, že prvních dvacet lidí se rozběhlo. Další se jen hrnuli a tlačili. Původně jsem stála na okraji čekající skupiny a domnívala jsem se, že si v poklidu vezmu vozík. Brzy se však začal tvořit menší dav a i u stojanu byla tlačenice.

Když jsem vjela dovnitř, zjistila jsem, že pokud si chci zboží alespoň z dálky prohlédnout, musím nechat vozík u nápojů. Napřed jsem se chtěla jemně proplést mezi lidmi, ale se vzrůstajícím fyzickým kontaktem a zmenšujícím se prostorem k dýchání jsem hodila šipku do lidí, abych doplavala tam, kam jsem potřebovala. Míjela jsem odstavené košíky, ve kterých většinou sedělo jedno až dvě děti, které více či méně vyděšeně volaly mámu. Když jsem ulovila, co jsem chtěla, vydala jsem se pro svůj vozík a pro nákup. Pochopila jsem, že kdo mohl, vzal celou rodinu. Matka se účastnila souboje o vybrané zboží a otec postával spolu s dětmi například u pečiva, kde bylo zcela prázdno, a vyčkával. S postupem času se lidé více rozprostřeli po prodejně a u pečiva a salámů se houfně zkoušely bundy.

Uvědomila jsem si, že bych měla dokončit svůj nákup a zaplatit, než se k pokladnám přesunou ti, co nebudou zkoušet. Ti, kteří nebrali svou misi moc vážně nebo byli jako já "na sedmičku" prvně, většinou s lehce šokovaným úsměvem pozorovali to hemžení a dávali se se mnou ochotně do řeči. Pan pokladní se taky zapojil: "Tady je to v pohodě. Ale v Praze se prej i perou."

Jsem ráda, že jsem vyvázla bez modřin :)

Dáš si kapsičku?

Ovocné kapsičky jsou mor!

Taková kapsička s ovocnou přesnídávkou (samozřejmě 100% ovoce a nepřislazovaná, že) je parádní v tom, že se dítě jaksi nasvačí samo. Nevýhoda je v tom, že dítě přibližně kolem jednoho roku slupne klidně dvě na posezení. A jelikož se cena kapsičky pohybuje mezi 15 a 30 korunami, není to úplně levná sranda. Kapsička je ale super na cesty a hašení situací, kdy není úplně čas na to, chystat dítěti pohoštění o pěti chodech. 

Jasně, doma jí můžu dát přesnídávku, ale děti stejně jako dospělí mají prostě své oblíbené věci a postupy. A většinou si nenechají od nikoho nic diktovat. Přesnídávka se jí lžičkou a je to pomalý a pracný a vůbec, na to ti prostě prdím, matko!

Jelikož jsem zlá, zlá, zlá a nechci svému nebohému dítěti dopřávat pravidelné dávky cukru, naučili se babičky a tetičky místo sladkostí vozit Lole kapsičky. Narozdíl od Kinder čokoládek nejsou tyto zabaveny, Lola si může dát do nosu a já jsem spokojená. 

Problém ale je v tom, že jedna nikdy nestačí :)

Lola: "Dáš si kasišku?" (= Dám si kapsičku.) Dostala krabici od babičky k narozkám a moc dobře to ví. Najednou se nám docela hodí, že špajzka je tak plná krámů, že se pro všechno nahýbáme od dveří. Lola už si totiž dveře otevře (ano, je to naprostý konec a zkáza, už není překážek). Takže obyčejné maminčino NE nějak pro ni ztrácí význam v mnoha situacích.
Já: "Už je prázdná. Dej si přesnídávku. To je stejný, akorát jiná příchuť" (Výborná domácí jablečno-mrkvová!)
Lola: "Ne, dáš si kasišku."
Já: "Proč ne? Není dobrá?" (Zcela špatně položená otázka, jasná začátečnická chyba!)
Lola: "Ano, není dobá. Pešidávku nechci."
OK. Vezmu stříkačku (z lékárny, ne z parku, doporučuju bez jehly) pomocí které přemístím přesnídávku ze sklenice do prázdné kapsičky.
Lola: "Co to děláš?"
Já: "Kapsičku. Vem si. Je dobrá?"
Lola: "Dobá!" A do pěti vteřin je přesnídávka v bříšku Emotikona wink

Musím konečně pořídit ty opakovaně použitelné plnící kapsičky.

Hodná mamka, hodná

Jako rodič se všemožně snažíte vychovat kvalitního člověka. Všechno to začíná věcmi jako najíst se, napít a vykonat potřebu tam, kam je nutno, poprosit a poděkovat.

Někdy máte pocit, že vaše snahy dítě absolutně nechápe. Neví, co po něm chcete. Nerozumí důvodům ani způsobu provedení. A pak najednou zjistíte, že chápe a rozumí všemu, jen na vás prostě totálně dlabe.

Jako když se ho snažíte přesvědčit, že bobek a čůrání patří do nočníku nebo do záchoda a ne do plenky. V zoufalství se uchýlíte k taktice uplácení a odměn. Když se vyčůráš do nočníku nebo do záchoda, dostaneš rozinku. Jinak ne.

A dítě pořád nic, slovo nočník v něm vyvolává nervový záchvat. Vám ho pro změnu způsobuje údiv všech okolo, že vaše dítě stále nosí pleny.

A pak si tak sedíte na záchodě, najednou se otevřou dveře a dítě povídá: "Co děláš? Čuváš na záchodě? Dostaneš lozinu!"

Hodná mamka, hodná.