Dneska prvně jsem vyrazila do Lidlu hned na začátek otvírací doby, tzv. "na sedmičku".
Slyšela jsem o tom mnoho legend a sama už lecos zažila i v pozdějších dopoledních hodinách, tak jsem se rozhodla nechat děti doma. Taťka si rád přispal a ocenil, že on tam nemusí. I když si myslel, že dost přeháním.
Dorazila jsem 6:57, pohodlně zaparkovala (při odjezdu o 20 minut později už bylo parkoviště plné, auta stála v podstatě kdekoliv a bylo docela obtížné odjet) a vydala se na konec překvapivé fronty. Když otevřeli, přísahám, že prvních dvacet lidí se rozběhlo. Další se jen hrnuli a tlačili. Původně jsem stála na okraji čekající skupiny a domnívala jsem se, že si v poklidu vezmu vozík. Brzy se však začal tvořit menší dav a i u stojanu byla tlačenice.
Když jsem vjela dovnitř, zjistila jsem, že pokud si chci zboží alespoň z dálky prohlédnout, musím nechat vozík u nápojů. Napřed jsem se chtěla jemně proplést mezi lidmi, ale se vzrůstajícím fyzickým kontaktem a zmenšujícím se prostorem k dýchání jsem hodila šipku do lidí, abych doplavala tam, kam jsem potřebovala. Míjela jsem odstavené košíky, ve kterých většinou sedělo jedno až dvě děti, které více či méně vyděšeně volaly mámu. Když jsem ulovila, co jsem chtěla, vydala jsem se pro svůj vozík a pro nákup. Pochopila jsem, že kdo mohl, vzal celou rodinu. Matka se účastnila souboje o vybrané zboží a otec postával spolu s dětmi například u pečiva, kde bylo zcela prázdno, a vyčkával. S postupem času se lidé více rozprostřeli po prodejně a u pečiva a salámů se houfně zkoušely bundy.
Uvědomila jsem si, že bych měla dokončit svůj nákup a zaplatit, než se k pokladnám přesunou ti, co nebudou zkoušet. Ti, kteří nebrali svou misi moc vážně nebo byli jako já "na sedmičku" prvně, většinou s lehce šokovaným úsměvem pozorovali to hemžení a dávali se se mnou ochotně do řeči. Pan pokladní se taky zapojil: "Tady je to v pohodě. Ale v Praze se prej i perou."
Jsem ráda, že jsem vyvázla bez modřin :)
Žádné komentáře:
Okomentovat