Zbyšek mi řekl, že můj poslední příspěvek byl depresivní. Cože? Ne, to jsem nechtěla. Jen jsem z klasické pozice povýšené matky ("já už dětí mám, já už všechno vím, já jsem king a vy nuly" - to je nemoc) maličko bořila iluze. Jako když si někdo pořizuje psa a vy mu chcete jemně naznačit, že toho psa bude muset několikrát denně venčit (i v dešti), peníze bude stát nejen jeho pořízení a zřejmě mu mazlíček trochu zdemoluje byt. A bude tam pořád. I když se vám to nebude hodit.
S dětmi je to podobné. Ale podle mě děti přináší více bonusů. Pro své děti jste superhrdinové. A v něčem se jimi opravdu stáváte.
Už jste o tom určitě slyšeli, že i když vás dřív nevzbudily ani tři budíky, jak se vám narodí dítě, získáváte automaticky supersluch. Ano. Nadpřirozenou schopnost. To je cool, no ne? (Proč jsem si ještě nevymyslela superhrdinskou přezdívku? A kostým! Něco lepšího než triko a legíny.)
Najednou vás vzbudí i maličké zakníkání vašeho potomka. Je v pořádku? Dýchá? Uf!
S věkem dítěte se to mění. Mizí panická reakce a nastupuje analýza a vyhodnocení. Najednou slyšíte přes dvě zdi, že dítě v koupelně pustilo vodu. Podle ceny vodného odcházíte buď rovnou pro suché oblečení a nebo napřed zavřít kohoutek a odtáhnout vodníka od zdroje.
Přes celý byt zcela jasně zachytíte šustění sáčku a následně díky přesné identifikaci zvuku zhodnotíte, zda je obsah pro dítě vhodný nebo se máte pokusit zachránit zbytek svých (domněle perfektně schovaných) chipsů.
Tento neustálý pohotovostní stav vaší mysli je vyčerpávající. Jelikož funguje i ve spánku. Pořídili jsme Lole velice zajímavou knížku Jak zvířata spí. Dočetli jsme se, že hodně jich spí tak nějak napůl a neustále vnímá všechny zvuky z okolí kvůli potenciálnímu nebezpečí. Člověk většinou přechází na tento animální režim až s potomky. Stejně jako rorýs, tuleň nebo žirafa pořád posloucháte. Spíte, ale jakmile se ozve tiché cvaknutí, automaticky se posunete na kraj postele a zvednete peřinu. Ve chvíli, kdy se k vám přitiskne něco živočišně teplého s nelidsky studenýma nohama, zakryjete to a spíte dál.
Jsou také chvíle, kdy je vaše superschopnost rušena. Například u televize. Kdy se s partnerem střídáte v až obsedantních výkřicích "Co to bylo? Slyšelas to? Řve nebo to bylo v televizi?"
Rodič prostě nemá chvíli klidu. A v obdobích nedostatku spánku potřebuje trochu dopingu. Nesnáším drogy, ale bez několika káv takové dny nepřežiju. A opravdu, ale opravdu nechápu, jak se mě může manžel nad seznamem nákupu ptát: "Zase čokoládu? Vždyť jsem ti dal jednu minulý týden k MDŽ. A o víkendu jsme kupovali dvě!"
"Jak dlouho si jako myslíš, že mi ta čokoláda vydrží?" Nevystavuju si ji na poličku, ale potají (aby děti taky nechtěly) ji užírám.
"Tak dva dny aspoň, ne? Nebo dýl."
Cože? Ses zbláznil? No sorry, že nežeru jednu Studentskou pečeť měsíc jako ty... Pff.... čokoládovej amatér...
Sakra, kde je s tím nákupem???
