Nepíšu, nepíšu. Ne že by se tu nic nedělo, ale pokazila se mi klávesnice. A na té dotykové se prostě nedá psát.
Je léto. Venku sice pařák, ale prší. Tak na všechno kašleme a díváme se na televizi. Nemám sílu na žádné vzdělávací ani rozvíjecí činnosti. Ani pro děti, ani pro sebe. V degeneraci svého mozku jsem došla tak daleko, že ani nevím, jestli jsem už psala o tom, jak děti rodičům mění vkus ohledně filmů a televizních pořadů.
Notoricky známá těhule plačící u reklamy na banku nebo životní pojištění je jen začátek. Jak se vám narodí dítě, začnete se s velkou pravděpodobností vyhýbat násilí a krvákům, které jste dřív zbožňovali (ano, i muži). Zejména pokud se ve filmu ubližuje dětem, vypínáte radši televizi i ze zásuvky, aby se vám zlo nevkradlo do bytu obrazovkou. Přeci jen Kruh jsme všichni viděli a Samara je svině...
Dopadne to tak, že nemůžete zaboha vybrat žádný film na večer. Neobstojí ani přírodopisný dokument, pro který jste měli slabost, protože se nevydržíte dívat na to, jak ti hnusní ptáci útočí na nebohé mláďátko jakéhosi tučňáka. Vždyť se sotva vylíhl, chudáček maličký, bezbranný!
Kamarádky se na vás dívají se směsí despektu a obav, když při debatě o zajímavých filmech poslední doby (jedno z mála témat, u kterého máte co říct) nadšeně vyprávíte o tom, jak vás dostal nový animák. To, že jste u něj brečela, si už radši necháte pro sebe, abyste si zachovala aspoň zbytky domnělé důstojnosti.
Takže zatímco nezadané kamarádky bulí s kýblem zmrzliny u romantických slaďáků, vám nezadržitelně kanou slzy na dětské sušenky u pohádky, kterou vidíte už pošesté.
Ale když ono je to taaaaaaak dojemné!
Celá Rosamunde Pilcher se může jít bodnout!
