Ví, jak na mě

Jak poznáte, že vás dítě prohlídlo a umí to s vámi?

Půl hodiny si maluje barvičkami. Když už ho to nebaví, vezme kelímek a všude rozlije vodu. Snadno odhadne, že ho naštvaně vyženete od stolu, všechno utřete a uklidíte, pohoda. Přece ten binec, co nadělalo, nebude uklízet samo, ne.

Co fakt nechceš slyšet, když sedíš na záchodě

Jak už jsme si řekli tady, modelky, herečky ani žádný jiný krásný ženský nic nevylučují. Nejsou to lidské bytosti, ale jakési dokonalé hybridy. Ostatní chtě nechtě na toaletu musí. Když toho máte v práci nad hlavu nebo vás doma prudí děti, může se pro vás návštěva toalety stát takovou malou odpočinkovou dovolenou. Oáza klidu v tom shonu a hluku. Klidné místo pro nerušené čtení.

Dokud se za dveřmi neozve něco, co váš ráj rozcupuje na kousky. Něco, co vyvolá pocit zoufalství a rozjede fantazii na plné obrátky, protože v danou chvíli je jedinou vaší možnou reakcí jen "néééééééééééééé".

 

Jsou to věty jako například:

1. Mami, já z těch malin vyrábím šťávu.

2. Promiň, že jsem to vylila.

3. Ona kakala a nemá plínku.

4. Já jsem ti té šály kousek upletla.

5. Začala jsem péct bez tebe.

6. Chtěla jsem si pustit DVD a nějak se to zaseklo a hučí to, tak já si půjčím tablet.

7. Já za to nemůžu.

8. Mami, představ si, já jsem to zvládla!

9. Nezlob se, já to uklidím.

10. Ta voda nejde zastavit.

11. Jsou tady střepy.

12. Ten mixér mi nejde zapnout.

13. Namalovala jsem ti obrázek, ta zeď byla tak prázdná.


Bonus: Mami, někdo zvonil, tak jsem otevřela a řekla jim, že jsi na záchodě. Tak spěchej!

Zase ušmudlaný maminy

Taky potkáváte zástupy velice zanedbaných žen, kolem kterých se motají děti? Taky si říkáte: "Bože, vypadá hrozně, není divu, že ten její čumí furt na netu na porno."? Jste snad jedna z těchto nemožných, urousaných žen na mateřské? Jak to? Vždyť internet je plný článků a videí, které vám zcela jasně radí, jak taková nebýt. A neříkejte, že si nenajdete na sebe ani chvilku.

Jak už víš, děsně na sobě makám, takže všechna tahle videa jsem viděla. A články jsem četla. A diskuze mám sjeté od shora dolů. Všechna moudra načerpána, takže já vím jak na to! Mně rozhodně nikdo nenachytá s mastnou hlavou, v legínách a pokydaném tričku. Rozhodně ne pošťačka v půl desáté. A už vůbec ne kurýr v poledne!

Co jsem se dozvěděla? Asi tohle:

1. Ježiš, vždyť to není tak těžký, ne? Umýt si vlasy a místo culíku je nechat vyniknout v celé kráse. Na obličej nanést trochu make-upu a dát si řasenku. Místo sešmajdaných tenisek si vzít Conversky, stylový džíny, triko a slušivou bundičku. Hned je z vás stylová a upravená kost. A zabralo to pár minut.

2. Ježiš, Conversky a džíny, ta trapná uniforma utahanejch matek s kočárkem. Nudááááá! To nemáte ve skříni nic jinýho? To se nemůžete trochu voháknout? Dbejte na sebe trošku! Jste jako šmudly! Tenhle sportovní styl nepostaví ani jeden penis! Ty urousaný vlasy si aspoň natočte do měkkých vln. Chce to výraznou rtěnku. A šlápněte trochu do tý módy, nebuďte takový přizdisráčky! S kočárkem se dá příjemně kráčet i na podpatcích.  A vyhoďte ty pitomý rifle!

3. Chcete, fakt chcete. Žijete ve vlnách, kdy se snažíte střídavě o jedničku a chvíli i dvojku, ale pak zjistíte, že ty nány můžou jít do háje. 

Ráno se vám chce hlavně spát. Rozhodně ne malovat nebo kulmovat. Ale jsou dny, kdy vypadáte tak hrozně, že se radši namalujete, než abyste na sebe musela koukat pokaždé, když jdete kolem zrcadla.

Pošťačce otvíráte pravidelně v noční košili. Ve dveřích se okamžitě objeví umazané polonahé dítě (proč se pořád svlíká?!). Jak o sebe tak hrozně pečujete, tak sem tam zazvoní zrovna ve chvíli, kdy si barvíte vlasy nebo děláte pleťovou masku. Pěkný pokoukání pro celou ulici.

Pak přijede kurýr. Velká událost dne. Setkání s mužem! Ty přes den moc nepotkáváte. Usmíváte, mrkáte jak o život, snažíte se o vtípky, přestože to není žádný Ryan Gosling. Když odjede, zjistíte, že to culící se dítě, co se vám motá kolem nohou, vám upatlalo legíny od omáčky. A jak se sakra na tričko dostala ta čokoláda? To mi ty vlasy takhle stály?

Následuje odpolední procházka. Zjistíte, že obejít blok s miminem v kočárku se dá. Ale honit na šteklích dítě na odrážedle, chytat čerstvého chodce, co nevydrží ve sporťáku dýl jak pět minut, a ještě tlačit ten kočár na dvouhodinové procházce, je mírně řečeno nepohodlné. A možná taky, že ani Conversky nejsou zrovna nejpohodlnější boty. Aspoň pro vaše nohy.

Asi nemáte to klidný hodný dítě, co si dává pozor, aby se neušpinilo nebo neupadlo. Co nežere písek ani kameny. Co jde klidně za ruku a kochá se. Zřejmě to vaše všude vleze, ve všem se hrabe, pořád padá a řve. Takže vás čekají ucouraný trasy plný postávání, sprintů, ohýbání a nošení (dítěte, motorek, helmiček, kravinek...). Že jste si vzala minisukni nebo ten parádní módní kabátek litujete už po chvíli, když dítě sundáváte z nevyšší příčky prolézačky nebo ho utěšujete po pádu bez ohledu na to, že má boty od bláta a z nosu mu tečou nudle. Snažíte se držet ho na délku paží, ale nejde to. (Nevadí, ze všeho nejraději peru a taky ukazuju svoje spodní prádlo!) Zbytek cesty toho svého patnáctikilovýho mazlíčka nesete v náručí a vůůůůbec nejste otrávená ;) Zvlášť když v jedné ruce nesete to pitomý odrážedlo...

Jak jsem řekla, holky, buďte trochu víc ženský. Žádný lenošení. To, že ti dítě usnulo nebo si hraje, neznamená, že se vyvalíš na gauč, dáš si kávičku a nějaký hnusně sladký zlo! Pěkně prkno výzvu, šup! Nebo dřepy! A krajkový prádlo, fitko a kosmetika, to je základ. To by ti ta mateřská snad mohla pokrýt, ne? Aspoň zhruba...

Teď vážně. Netvrdím, že máte na všechno kašlat. Ale nenechte si namluvit, že cizí pinda z youtube ví, co se líbí vašemu manželovi. Že všichni musí nosit to samé. Že jiný styl je špatně, out a totálně mimo. Upravená neznamená Barbie podle šablony.
Úplně klidně si držte svůj styl. Je Váš. To jste Vy!

Osvěžení

"Mamííí, ta voda je studená!" křičí Lola.
"Miláčku, to je osvěžující sprcha," uklidňuji své zimou scvrklé dítě.

O měsíc později...
"Mami, zkus na tváři, moje nožičky jsou osvěžující!"
Jo. A taky voní po fialkách...

Filmový vkus

Nepíšu, nepíšu. Ne že by se tu nic nedělo, ale pokazila se mi klávesnice. A na té dotykové se prostě nedá psát.

Je léto. Venku sice pařák, ale prší. Tak na všechno kašleme a díváme se na televizi. Nemám sílu na žádné vzdělávací ani rozvíjecí činnosti. Ani pro děti, ani pro sebe. V degeneraci svého mozku jsem došla tak daleko, že ani nevím, jestli jsem už psala o tom, jak děti rodičům mění vkus ohledně filmů a televizních pořadů.

Notoricky známá těhule plačící u reklamy na banku nebo životní pojištění je jen začátek. Jak se vám narodí dítě, začnete se s velkou pravděpodobností vyhýbat násilí a krvákům, které jste dřív zbožňovali (ano, i muži). Zejména pokud se ve filmu ubližuje dětem, vypínáte radši televizi i ze zásuvky, aby se vám zlo nevkradlo do bytu obrazovkou. Přeci jen Kruh jsme všichni viděli a Samara je svině...

Dopadne to tak, že nemůžete zaboha vybrat žádný film na večer. Neobstojí ani přírodopisný dokument, pro který jste měli slabost, protože se nevydržíte dívat na to, jak ti hnusní ptáci útočí na nebohé mláďátko jakéhosi tučňáka. Vždyť se sotva vylíhl, chudáček maličký, bezbranný!

Kamarádky se na vás dívají se směsí despektu a obav, když při debatě o zajímavých filmech poslední doby (jedno z mála témat, u kterého máte co říct) nadšeně vyprávíte o tom, jak vás dostal nový animák. To, že jste u něj brečela, si už radši necháte pro sebe, abyste si zachovala aspoň zbytky domnělé důstojnosti.

Takže zatímco nezadané kamarádky bulí s kýblem zmrzliny u romantických slaďáků, vám nezadržitelně kanou slzy na dětské sušenky u pohádky, kterou vidíte už pošesté.

Ale když ono je to taaaaaaak dojemné!

Celá Rosamunde Pilcher se může jít bodnout!

Superrodič

Zbyšek mi řekl, že můj poslední příspěvek byl depresivní. Cože? Ne, to jsem nechtěla. Jen jsem z klasické pozice povýšené matky ("já už dětí mám, já už  všechno vím, já jsem king a vy nuly" - to je nemoc) maličko bořila iluze. Jako když si někdo pořizuje psa a vy mu chcete jemně naznačit, že toho psa bude muset několikrát denně venčit (i v dešti), peníze bude stát nejen jeho pořízení a zřejmě mu mazlíček trochu zdemoluje byt. A bude tam pořád. I když se vám to nebude hodit.

S dětmi je to podobné. Ale podle mě děti přináší více bonusů. Pro své děti jste superhrdinové. A v něčem se jimi opravdu stáváte.

Už jste o tom určitě slyšeli, že i když vás dřív nevzbudily ani tři budíky, jak se vám narodí dítě, získáváte automaticky supersluch. Ano. Nadpřirozenou schopnost. To je cool, no ne? (Proč jsem si ještě nevymyslela superhrdinskou přezdívku? A kostým! Něco lepšího než triko a legíny.)

Najednou vás vzbudí i maličké zakníkání vašeho potomka. Je v pořádku? Dýchá? Uf!

S věkem dítěte se to mění. Mizí panická reakce a nastupuje analýza a vyhodnocení. Najednou slyšíte přes dvě zdi, že dítě v koupelně pustilo vodu. Podle ceny vodného odcházíte buď rovnou pro suché oblečení a nebo napřed zavřít kohoutek a odtáhnout vodníka od zdroje.

Přes celý byt zcela jasně zachytíte šustění sáčku a následně díky přesné identifikaci zvuku zhodnotíte, zda je obsah pro dítě vhodný nebo se máte pokusit zachránit zbytek svých (domněle perfektně schovaných) chipsů.

Tento neustálý pohotovostní stav vaší mysli je vyčerpávající. Jelikož funguje i ve spánku. Pořídili jsme Lole velice zajímavou knížku Jak zvířata spí. Dočetli jsme se, že hodně jich spí tak nějak napůl a neustále vnímá všechny zvuky z okolí kvůli potenciálnímu nebezpečí. Člověk většinou přechází na tento animální režim až s potomky. Stejně jako rorýs, tuleň nebo žirafa pořád posloucháte. Spíte, ale jakmile se ozve tiché cvaknutí, automaticky se posunete na kraj postele a zvednete peřinu. Ve chvíli, kdy se k vám přitiskne něco živočišně teplého s nelidsky studenýma nohama, zakryjete to a spíte dál.

Jsou také chvíle, kdy je vaše superschopnost rušena. Například u televize. Kdy se s partnerem střídáte v až obsedantních výkřicích "Co to bylo? Slyšelas to? Řve nebo to bylo v televizi?"

Rodič prostě nemá chvíli klidu. A v obdobích nedostatku spánku potřebuje trochu dopingu. Nesnáším drogy, ale bez několika káv takové dny nepřežiju. A opravdu, ale opravdu nechápu, jak se mě může manžel nad seznamem nákupu ptát: "Zase čokoládu? Vždyť jsem ti dal jednu minulý týden k MDŽ. A o víkendu jsme kupovali dvě!"

"Jak dlouho si jako myslíš, že mi ta čokoláda vydrží?" Nevystavuju si ji na poličku, ale potají (aby děti taky nechtěly) ji užírám.

"Tak dva dny aspoň, ne? Nebo dýl."

Cože? Ses zbláznil? No sorry, že nežeru jednu Studentskou pečeť měsíc jako ty... Pff.... čokoládovej amatér...

Sakra, kde je s tím nákupem???

Když si pořídíte děti

Určitě jste slyšeli spoustu historek a četli plno super článků o tom, jak jde vztah do háje, když přijdou děti. Jo, může se to stát. Největší pitomost je pořizovat si mimino na slepení vztahu. Protože dítě je pro vztah pořádná zkouška.
A valí se to na vás ze všech stran.

Když máte štěstí, tak s narozením potomka dojde k úžasnému sblížení a upevnění pouta pocitem, že jste RODIČE. Dali jste život nové bytosti, která vznikla spojením vás dvou. Je to něco, co vás váže navždy. (Když ne, tak je to něco, co vás celkem rychle rozdělí.)

A taky vám to možná pomůže přežít všechno to nevyspání, vyčerpání a stres z nekonečného ječení těch malých harpyjí a bolesti ze šlápnutí na lego. A všechny ty dny, kdy trávíte večery sbíráním hraček a usínáním u televize. Třeba jako manželé ustojíte, že většinu volného času trávíte jako úžasná rodina a skoro žádný ve dvou, jako partneři.

Lidi si pořizují děti s tím, že bude tak krásné válet se v sobotu ráno společně v posteli, možná sledovat pohádky, lechtat se a hlavně se hodně smát. Je to typická romantická představa rodiny.

Nedojde jim ale, že tím padá sobotní vyspávání i dlouhé ranní milování. Ne že by rychlovka ve sprše, zatímco vám děti buší na dveře koupelny a vřískají, nebyla zábavný adrenalin. (Není.)

Do toho nevěra. Ze všech stran slyšíme, že žena na mateřské o sebe musí pečovat, jinak se nemůže divit svému muži, že pígluje vytuněnou sekretářku, která nemá večer tričko od jídla a dětského sopílku, zato má prsa pod bradou.

Když si chce člověk vztah udržet, musí pro něj něco dělat. Takže abychom byli šťastná a úplná rodina a taky stále sladce zamilovaný pár, pracujeme na tom, jak se dá. (Třeba když Zbyšek přijede večer pozdě z práce, snažím se mít jídlo a nemít tričko.) A makáme na tom nejen já a můj muž, ale i děti, jelikož všechno vnímají a moc dobře vědí, co a jak. (I když dost často jsou spíš záškodníci.)

Lola mě dneska dlouze česala a pak mi udělal culík. Obhlídla mě a říká: "Až přijede v noci tatínek a uvidí, jak jsi načesaná, tak řekne, že jsi kočka!"

Ještě aby nám nelezla do postele a vzala ségru na víkend k babičce a zlatá svatba je zaručená ;)

Jak jsme šly sáňkovat

Jako děti jsme dělali spoustu super věcí, které se k dospělým moc nehodí. Minimálně u toho vypadají jako pitomci. Ještě tak ve dvaceti opilí. Ale pak už to fakt nejde.

A proto se rodiče těší, až děti trošku povyrostou. Úplně v pohodě pak můžete řádit v bazénu, vozit se na kolotoči nebo bobovat na kopci, pokud máte s sebou malé dítě. Kamenem úrazu se můžou stát právě děti. Pokud jsou ještě moc malé (nebo moc velké) nebo pokud jsou moc pohlcené dnešní dobou a na tyhle aktivity rodičům kašlou.

Výsledek je jasný. Rodič to chce dělat mnohem víc než dítě, které je u toho otrávené a protivné. A úplně to pak zkazí i chudákovi rodiči :)

"Nasněžilo, hurá!" Dneska se fakt hecnu, zvednu svůj líný zadek a vezmu holky sáňkovat. To bude paráda! Užijeme si. Ne jako když je tahám po nevyhrnutých zbytcích sněhu v ulici. To je akorát dřina. Takhle si zimu vůbec neužívám.

Navlíkla jsem prťata i sebe, vzaly jsme sáně a vyrazily. Na dědině, odkud pocházím, to bylo na kopec jen přes silnici. Tady nás čekala cesta přes celou vesnici, podle Google map kilometr a půl. Nevadí, to bude prima procházka. Byla jsem fakt nadšená a natěšená. Holky měly dobrou náladu a radost, že se vezou na saních.

Asi v půlce cesty začala Mimi řvát. Trochu proto, že jí mrzly ruce, ale rukavice zásadně odmítala. Když jsem jí je nasadila, okamžitě si je strhla. "Fajn, mrzni si!"vyštěkla jsem naštvaně.

Ale hlavně řvala proto, že se už rozhodně nechtěla vézt vzadu. Chtěla sedět vepředu tak, aby měla nohy před sebou, dolů ze saní. Botama šoupala o sníh na cestě. Sem tam jsem cítila, že sáně jedou ztěžka. To když se jí zvrtla noha pod sáně. Grrr. Ještě horší bylo, když se jí tam zvrtly obě, hodila masku a sáně ji málem přejely. "Takhle prostě nepojedeš," skončila jsem svoje přemlouvání a vysvětlování.

"Když ne tak, to radši pěšky," dala najevo zcela nekompromisně Mimi a začala se šourat za saněmi.

Když jsme konečně došly pod kopec, byla jsem unavená a zpocená. A dětí jsem měla plné zuby. Holky toho měly taky dost. Lola se na mě podívala a sdělila mi lehce otráveně: "je mi zima a chci domů."

"Ne! Na ten kopec půjdeme, to vám říkám! Já chci sáňkovat!" Nechtěla jsem si nechat pokazit svůj plán na velikou zábavu. Vytáhla jsem sáňky i děti po schůdcích a hnala je do kopce, aby se zahřály. Když jsme byly konečně nahoře, posadila jsem Mimi na sáně. Ta začala okamžitě řvát. Před ni Lolu a na zbylých 10 cm sedadla jsem si sedla já. Chvilku to vypadalo, že tohle nepůjde, ale nakonec se sáňky nechaly přemluvit a pomalou a klidnou jízdou se vydaly z kopce dolů. Mimi celou cestu řvala. Lola si stěžovala, že jí fouká vítr do tváře. Já nadávala na hroudy hlíny, ale na pár vteřin to byla paráda. Skoro.

Dole jsem vztekle vzala sáně a děti a vyrazila k domovu. Mimi odmítala sedět na saních. Občas jsem ji posadila proti její vůli a pokusila se rychle ujet co největší kus cesty, než se jí podaří vysoukat a hodit za jízdy šipku do sněhu. Brečela a vztekala se. Náladu jí zlepšil až nápad, že ona potáhne na saních Lolu. Já jsem musela sáně zezadu jemně tlačit, ale aspoň jsme se pohybovaly směrem dopředu. I když veeeelmi pomalu.

Cesta domů byla nekonečná. Nejen pro mě, ale i pro Lolu, která měla čůrání. Tam, pod všemi těmi vrstvami oteplovaček, mikin a podvlíkaček. "Vydrž, brzo budeme doma."
Mimi přestalo bavit všechno. Chtěla jít sama (za ruku ani omylem), svým tempem a hlavně svým směrem. Poslední kus cesty jsem ji musela násilím držet za ruku a určovat směr, aby chudák Lola došla suchá. Mimi na protest řvala až k baráku.

Bohužel jsme cestou potkali dost lidí, kteří se na mě divně dívali, když viděli, jak jsem otrávená, naštvaná a buzeruju své roztomilé dětičky. Nebo je táhnu řvoucí za ruku, nebožátka.

Měla jsem dost. 

Takhle to dopadá, když chcete něco udělat za každou cenu. Ale prostě já chtěla jít sáňkovat. Protože od určitého věku mám pocit, že jako dospělá si vůbec neumím užívat roční období. V zimě nechodíme sáňkovat ani bruslit. Nestavíme sněhuláky, nekloužeme se po uježděném sněhu na cestě. Velikonoce jsou o úklidu a povinném barvení vajec, které si stejně nikdo nebere, protože každý chce panáka. Nechodíme se dívat, jestli už kvetou podléšky a konvalinky. V létě nelezeme na strom, abychom se nacpali třešní. Nechodíme na hrášek ani na borůvky. K vodě, pořádně si zaplavat a vyblbnout se. Na podzim netrháme jablka celá rodina a nehrajeme u toho písničkovou hru. Neskáčeme do hromady listí jen tak pro zábavu, i když nám to  zašpiní oblečení a budeme to muset hrabat znova.

Žijeme pořád stejně, rychle a uspěchaně celý rok. Ani nepoznáme, co je za roční období. Roky plynou jeden za druhým a jsou úplně stejné. A proto, když máme pak děti, není nám líto peněz za aquapark, přestože se stydíme v plavkách. Děláme doprovod dítěti na všechny atrakce na pouti a je nám blbě od žaludku. A nebo se jak pitomci táhneme sněhem tři kilometry, i když to stojí úplně za houby.
Snažíme se opět pocítit, že žijeme. Obyčejně a naplno. Bavíme se. Uvolněně. Nepotřebujeme alkohol ani drogy. Klidně se chováme jako blázni, smějeme se a je nám jedno, že nás někdo vidí. Je to tak čisté a snadné. A přitom dnes tak těžké...

Zítra to zkusíme zas. Ať si i moje děti pořádně užijou, že je taky jednou sníh ;)

Úterý

Miluju úterý! V úterý je den vždycky delší. Jako čas navíc. Ráno vstávám brzo a svižně. Žádné zbytečné povalování, díky kterému zíváte ještě v jedenáct. Ale pěkně šup, ven z postele, s nadšením zahájit den tři a půl kilometrovou procházkou s dvanáctikilovou zátěží. To bude kondička! Pak sprcha, snídaně, kafíčko, pohoda. To je ráno jak má být. Kdybych měla smoothie maker, zdžusuju si špenát, klíčky a kýbl ovoce. Škoda. Pak zase nahodím zátěž a dotáhnu to na pět kilometrů chůze. Ať to stojí za to. Miluju úterý!

Nesnáším úterý! V úterý totiž Zbyšek jezdí do práce brzo a já musím vést Lolu do školky. Takže vstávám už v půl sedmé. Z ranní hygieny dám akorát zuby, na výživné krémy kašlu. Dloooouze budím Lolu, kterou není možné večer zahnat do postele a ještě nemožnější je ji pak ráno dostat ven. Udělám jí snídani a jdu se nasoukat do nějakého oblečení. Šla bych v pyžamu, ale není dost reprezentativní. Možná v létě. Udělám mléko pro Mimi a jdu ji vzbudit (to je fakt hřích, budit ráno děti!). Snažím se přemluvit Lolu, aby se převlékla z pyžama. Obleču Mimi a pak vztekle obleču Lolu. Vyrazíme ke školce. Je to skoro kilometr. Abych se nemusela s kočárem brodit sněhem a ledovkou, beru Mimi do nosítka. Sice jsme vstaly s předstihem a Lolu ženu, ale stejně přicházíme na poslední chvíli. Předám Lolu a vydám se na cestu zpět. Nemám ráda brzké vstávání, a když nejsem vyspaná, nefunguju. Takže k domovu se unaveně vleču. Je to do kopečka a poslední třetinu cesty už myslím jen na horkou sprchu, snídani a kávičku. Kousek od domu potkám paní, která mě mile upozorní, že Mimi nemá botu. Do háje! (V duchu jsem mnohem sprostší.) Otočka. Jdu, rozhlížím se, hledám, nadávám. Debilní botička leží až před školkou! Samozřejmě! Mimi má nohu zmrzlou, ale zahřát si ji nenechá. Je protivná a sundává si rukavičky. A pak řve, že její zima na ruce. Pěkně se pronese, má už dvanáct kilo. Vytočená se ploužím k domovu. Bolí mě nohy, záda, kyčle, ramena, mám hlad a chce se mi spát.  Domů sotva dolezu. Svléknu dítě a sebe. Mimi si chvíli hraje a já si dám rychlou sprchu. Při snídani se po mně Mimi válí a tahá mě k hračkám. Při kávě mezi legem myslím na to, že za chvíli se musíme oblíknout a vyrazit pro Lolu do školky...
Dneska dám se zátěží přes pět kilometrů. Do večera nemůžu vydržet. Nesnáším úterý!

Varování před bábovkou

Dneska bych s Vámi ráda probrala vážnou věc. Na stránkách časopisu Apetit jsem narazila na recept na tvarohovou bábovku. Jistě jste už slyšeli kritiku na recepty z internetu. Zvlášť z Mimibazaru. Ty se proslavily jako nechutné blafy.

Proto se jako rozumná moderní matka těmto stránkám vyhýbám. Přestala jsem tam radši vyhledávat i návody na háčkování. Určitě bych podle nich vyrobila něco nevkusného. Třeba doma pletenou šálu! Fuj! Teda vlastně já ani neháčkuju, protože se tak nedá vyrobit nic značkového, leda fejk. A to já rozhodně nenosím! Ani jsem o víkendu neuháčkovala dvoje šaty pro panenku, protože u nás se i panenky oblékají značkově. Moje děti nejsou žádné socky!

Člověk na internetu narazí na spoustu receptů. Některé jsou šlichta od pohledu. Některé jsou zdravé a chutné zároveň (ano, jde to). Ale buďte obezřetní! Můžete narazit na recepty, které jsou obzvlášť nebezpečné. Jako právě výše zmíněný na tvarohovou bábovku. Schválně nedávám odkaz, abych Vás ochránila před nástrahami tohoto dezertu. Bohužel jsem tuto bábovku zkusila. Byla jsem plná počátečního nadšení, protože máme rádi vlhké, až mokré dezerty (jakože vláčné, ne polité obsahem zvrhlé - nebo zvrhnuté? - sklenice vína) a od tvarohové bábovky jsme právě toto očekávali.

Já osobně jsem nic neočekávala, protože jsem rozhodně neměla v plánu ji jíst. Já samozřejmě držím linii a nejím žádné dezerty. Natož něco tak vidláckého, jako je bábovka! To bych mohla jít rovnou k Hájkovi na šunkový chlebíček!

Takže pozor, bábovku jsem upekla a pak to přišlo. Jelikož jsem netrpělivá, tak jsem ji ještě horkou rozkrojila. To byla první chyba, protože ještě než ta potvora vychladla, tak jsme jí polovinu sežrali. Pekla jsem ji večer, aby byla ráno k snídani. Musím přiznat, že to nevyšlo a padla celá ještě před spaním. Přecpaní jsme se blaženě váleli na gauči, bolelo nás trochu břicho, ale bylo nám božsky. Byl to tak otřesný zážitek, že jsem ji upekla druhý den znova!

Nechápu, kam se poděly dvě bábovky za víkend, jelikož já jím k snídani tři sušené švestky, k obědu pět rozinek a plátek ryby a k večeři piju pouze vodu (z ledovce samozřejmě). Manžel drží ketózu, takže jí výhradně flákotu. Hodně syrovou, pak je z něj v posteli pořádný dravec! No a dětem to nedávám z přesvědčení. Přeci jen jsou to holky a je potřeba jim hlídat postavičku od mala. Když budou zvyklé hladovět a necpat se sladkým, budou to mít v dospělosti jednodušší. 

Od té doby jsem tuto tvarohovou bábovku pekla už několikrát. Je to mor a nedá se odolat. Včera večer zase. Opět půlka zmizela ještě teplá. Dejte si velký pozor, teplá je nejnebezpečnější! Silou vůle jsem schovala druhou půlku k snídani. Teď po mně manžel chce, abych mu nechala aspoň jeden kousek na večer. No je normální? Kdo by tohle dokázal? Já teda ne! Jsem jen člověk! Už tak jsem se musela ovládat v obchodě, abych nekoupila další dva tvarohy...

Proč máme prsa?

"Mami, proč máme prsa?" zeptala se mě Lola, když se svlékala před koupáním.
Mě už jen tak nezaskočí, na to už ji nějaký ten pátek znám.
"No, až vyrosteš a budeš velká jako já, budeš mít manžela a narodí se vám miminko, tak ho z toho prsa budeš krmit. Kojit." Mimi je mladší, takže kojení, děti v bříšku a tak, to máme všechno probrané.
"Ale já nechci být velká jako ty a nechci, aby mi vyrostly prsa!" začala vzlykat Lola. Překvapeně jsem se ptala proč.
"Nechci mít miminko v břiše," vzlykala dál Lola. Nechápala jsem, co jí vadí, protože si pětkrát do týdne přesně na tohle chce hrát. Buď strká panenky a plyšáky pod triko sobě nebo mně. Ta hra mi nevadí, protože na rozdíl od skutečného porodu stačí předstírat dvě zatlačení a hračka je venku. Žádná bolest, šití ani hormonální bouře.
"Proč nechceš, Lolo?" ptala jsem se.
"Protože nechci, abychom tu měli plno miminek!" fňukala.
Začala jsem se smát a vysvětlila jí, že ona bude mít miminka až za hodně dlouhou dobu (doufám). Že to potrvá ještě hodně dlouho, než bude velká jako já. Že si pak musí najít manžela, bydlení a pak si teprve můžou pořídit miminko. Nebo třeba dvě.
"A kde budeme mít to bydlení?" zeptala se.
"Nevím, záleží, kde budete chtít. Někde tady nebo někde blízko babičky nebo třeba u moře, to bude záležet na vás."
"U moře ne! A jak se bude jmenovat ten můj manžel?" chtěla ještě vědět.
"Jó, holka, to já nevím, koho si najdeš. Nelíbí se ti třeba už někdo ve školce?"
"Ne."

Jsem zvědavá, koho si jednou přivede. Snad máme jako rodiče ještě dost času na psychickou přípravu...
Co vy, rodičové? Těšíte se?