Když si pořídíte děti

Určitě jste slyšeli spoustu historek a četli plno super článků o tom, jak jde vztah do háje, když přijdou děti. Jo, může se to stát. Největší pitomost je pořizovat si mimino na slepení vztahu. Protože dítě je pro vztah pořádná zkouška.
A valí se to na vás ze všech stran.

Když máte štěstí, tak s narozením potomka dojde k úžasnému sblížení a upevnění pouta pocitem, že jste RODIČE. Dali jste život nové bytosti, která vznikla spojením vás dvou. Je to něco, co vás váže navždy. (Když ne, tak je to něco, co vás celkem rychle rozdělí.)

A taky vám to možná pomůže přežít všechno to nevyspání, vyčerpání a stres z nekonečného ječení těch malých harpyjí a bolesti ze šlápnutí na lego. A všechny ty dny, kdy trávíte večery sbíráním hraček a usínáním u televize. Třeba jako manželé ustojíte, že většinu volného času trávíte jako úžasná rodina a skoro žádný ve dvou, jako partneři.

Lidi si pořizují děti s tím, že bude tak krásné válet se v sobotu ráno společně v posteli, možná sledovat pohádky, lechtat se a hlavně se hodně smát. Je to typická romantická představa rodiny.

Nedojde jim ale, že tím padá sobotní vyspávání i dlouhé ranní milování. Ne že by rychlovka ve sprše, zatímco vám děti buší na dveře koupelny a vřískají, nebyla zábavný adrenalin. (Není.)

Do toho nevěra. Ze všech stran slyšíme, že žena na mateřské o sebe musí pečovat, jinak se nemůže divit svému muži, že pígluje vytuněnou sekretářku, která nemá večer tričko od jídla a dětského sopílku, zato má prsa pod bradou.

Když si chce člověk vztah udržet, musí pro něj něco dělat. Takže abychom byli šťastná a úplná rodina a taky stále sladce zamilovaný pár, pracujeme na tom, jak se dá. (Třeba když Zbyšek přijede večer pozdě z práce, snažím se mít jídlo a nemít tričko.) A makáme na tom nejen já a můj muž, ale i děti, jelikož všechno vnímají a moc dobře vědí, co a jak. (I když dost často jsou spíš záškodníci.)

Lola mě dneska dlouze česala a pak mi udělal culík. Obhlídla mě a říká: "Až přijede v noci tatínek a uvidí, jak jsi načesaná, tak řekne, že jsi kočka!"

Ještě aby nám nelezla do postele a vzala ségru na víkend k babičce a zlatá svatba je zaručená ;)

Jak jsme šly sáňkovat

Jako děti jsme dělali spoustu super věcí, které se k dospělým moc nehodí. Minimálně u toho vypadají jako pitomci. Ještě tak ve dvaceti opilí. Ale pak už to fakt nejde.

A proto se rodiče těší, až děti trošku povyrostou. Úplně v pohodě pak můžete řádit v bazénu, vozit se na kolotoči nebo bobovat na kopci, pokud máte s sebou malé dítě. Kamenem úrazu se můžou stát právě děti. Pokud jsou ještě moc malé (nebo moc velké) nebo pokud jsou moc pohlcené dnešní dobou a na tyhle aktivity rodičům kašlou.

Výsledek je jasný. Rodič to chce dělat mnohem víc než dítě, které je u toho otrávené a protivné. A úplně to pak zkazí i chudákovi rodiči :)

"Nasněžilo, hurá!" Dneska se fakt hecnu, zvednu svůj líný zadek a vezmu holky sáňkovat. To bude paráda! Užijeme si. Ne jako když je tahám po nevyhrnutých zbytcích sněhu v ulici. To je akorát dřina. Takhle si zimu vůbec neužívám.

Navlíkla jsem prťata i sebe, vzaly jsme sáně a vyrazily. Na dědině, odkud pocházím, to bylo na kopec jen přes silnici. Tady nás čekala cesta přes celou vesnici, podle Google map kilometr a půl. Nevadí, to bude prima procházka. Byla jsem fakt nadšená a natěšená. Holky měly dobrou náladu a radost, že se vezou na saních.

Asi v půlce cesty začala Mimi řvát. Trochu proto, že jí mrzly ruce, ale rukavice zásadně odmítala. Když jsem jí je nasadila, okamžitě si je strhla. "Fajn, mrzni si!"vyštěkla jsem naštvaně.

Ale hlavně řvala proto, že se už rozhodně nechtěla vézt vzadu. Chtěla sedět vepředu tak, aby měla nohy před sebou, dolů ze saní. Botama šoupala o sníh na cestě. Sem tam jsem cítila, že sáně jedou ztěžka. To když se jí zvrtla noha pod sáně. Grrr. Ještě horší bylo, když se jí tam zvrtly obě, hodila masku a sáně ji málem přejely. "Takhle prostě nepojedeš," skončila jsem svoje přemlouvání a vysvětlování.

"Když ne tak, to radši pěšky," dala najevo zcela nekompromisně Mimi a začala se šourat za saněmi.

Když jsme konečně došly pod kopec, byla jsem unavená a zpocená. A dětí jsem měla plné zuby. Holky toho měly taky dost. Lola se na mě podívala a sdělila mi lehce otráveně: "je mi zima a chci domů."

"Ne! Na ten kopec půjdeme, to vám říkám! Já chci sáňkovat!" Nechtěla jsem si nechat pokazit svůj plán na velikou zábavu. Vytáhla jsem sáňky i děti po schůdcích a hnala je do kopce, aby se zahřály. Když jsme byly konečně nahoře, posadila jsem Mimi na sáně. Ta začala okamžitě řvát. Před ni Lolu a na zbylých 10 cm sedadla jsem si sedla já. Chvilku to vypadalo, že tohle nepůjde, ale nakonec se sáňky nechaly přemluvit a pomalou a klidnou jízdou se vydaly z kopce dolů. Mimi celou cestu řvala. Lola si stěžovala, že jí fouká vítr do tváře. Já nadávala na hroudy hlíny, ale na pár vteřin to byla paráda. Skoro.

Dole jsem vztekle vzala sáně a děti a vyrazila k domovu. Mimi odmítala sedět na saních. Občas jsem ji posadila proti její vůli a pokusila se rychle ujet co největší kus cesty, než se jí podaří vysoukat a hodit za jízdy šipku do sněhu. Brečela a vztekala se. Náladu jí zlepšil až nápad, že ona potáhne na saních Lolu. Já jsem musela sáně zezadu jemně tlačit, ale aspoň jsme se pohybovaly směrem dopředu. I když veeeelmi pomalu.

Cesta domů byla nekonečná. Nejen pro mě, ale i pro Lolu, která měla čůrání. Tam, pod všemi těmi vrstvami oteplovaček, mikin a podvlíkaček. "Vydrž, brzo budeme doma."
Mimi přestalo bavit všechno. Chtěla jít sama (za ruku ani omylem), svým tempem a hlavně svým směrem. Poslední kus cesty jsem ji musela násilím držet za ruku a určovat směr, aby chudák Lola došla suchá. Mimi na protest řvala až k baráku.

Bohužel jsme cestou potkali dost lidí, kteří se na mě divně dívali, když viděli, jak jsem otrávená, naštvaná a buzeruju své roztomilé dětičky. Nebo je táhnu řvoucí za ruku, nebožátka.

Měla jsem dost. 

Takhle to dopadá, když chcete něco udělat za každou cenu. Ale prostě já chtěla jít sáňkovat. Protože od určitého věku mám pocit, že jako dospělá si vůbec neumím užívat roční období. V zimě nechodíme sáňkovat ani bruslit. Nestavíme sněhuláky, nekloužeme se po uježděném sněhu na cestě. Velikonoce jsou o úklidu a povinném barvení vajec, které si stejně nikdo nebere, protože každý chce panáka. Nechodíme se dívat, jestli už kvetou podléšky a konvalinky. V létě nelezeme na strom, abychom se nacpali třešní. Nechodíme na hrášek ani na borůvky. K vodě, pořádně si zaplavat a vyblbnout se. Na podzim netrháme jablka celá rodina a nehrajeme u toho písničkovou hru. Neskáčeme do hromady listí jen tak pro zábavu, i když nám to  zašpiní oblečení a budeme to muset hrabat znova.

Žijeme pořád stejně, rychle a uspěchaně celý rok. Ani nepoznáme, co je za roční období. Roky plynou jeden za druhým a jsou úplně stejné. A proto, když máme pak děti, není nám líto peněz za aquapark, přestože se stydíme v plavkách. Děláme doprovod dítěti na všechny atrakce na pouti a je nám blbě od žaludku. A nebo se jak pitomci táhneme sněhem tři kilometry, i když to stojí úplně za houby.
Snažíme se opět pocítit, že žijeme. Obyčejně a naplno. Bavíme se. Uvolněně. Nepotřebujeme alkohol ani drogy. Klidně se chováme jako blázni, smějeme se a je nám jedno, že nás někdo vidí. Je to tak čisté a snadné. A přitom dnes tak těžké...

Zítra to zkusíme zas. Ať si i moje děti pořádně užijou, že je taky jednou sníh ;)