Jak jsme šly sáňkovat

Jako děti jsme dělali spoustu super věcí, které se k dospělým moc nehodí. Minimálně u toho vypadají jako pitomci. Ještě tak ve dvaceti opilí. Ale pak už to fakt nejde.

A proto se rodiče těší, až děti trošku povyrostou. Úplně v pohodě pak můžete řádit v bazénu, vozit se na kolotoči nebo bobovat na kopci, pokud máte s sebou malé dítě. Kamenem úrazu se můžou stát právě děti. Pokud jsou ještě moc malé (nebo moc velké) nebo pokud jsou moc pohlcené dnešní dobou a na tyhle aktivity rodičům kašlou.

Výsledek je jasný. Rodič to chce dělat mnohem víc než dítě, které je u toho otrávené a protivné. A úplně to pak zkazí i chudákovi rodiči :)

"Nasněžilo, hurá!" Dneska se fakt hecnu, zvednu svůj líný zadek a vezmu holky sáňkovat. To bude paráda! Užijeme si. Ne jako když je tahám po nevyhrnutých zbytcích sněhu v ulici. To je akorát dřina. Takhle si zimu vůbec neužívám.

Navlíkla jsem prťata i sebe, vzaly jsme sáně a vyrazily. Na dědině, odkud pocházím, to bylo na kopec jen přes silnici. Tady nás čekala cesta přes celou vesnici, podle Google map kilometr a půl. Nevadí, to bude prima procházka. Byla jsem fakt nadšená a natěšená. Holky měly dobrou náladu a radost, že se vezou na saních.

Asi v půlce cesty začala Mimi řvát. Trochu proto, že jí mrzly ruce, ale rukavice zásadně odmítala. Když jsem jí je nasadila, okamžitě si je strhla. "Fajn, mrzni si!"vyštěkla jsem naštvaně.

Ale hlavně řvala proto, že se už rozhodně nechtěla vézt vzadu. Chtěla sedět vepředu tak, aby měla nohy před sebou, dolů ze saní. Botama šoupala o sníh na cestě. Sem tam jsem cítila, že sáně jedou ztěžka. To když se jí zvrtla noha pod sáně. Grrr. Ještě horší bylo, když se jí tam zvrtly obě, hodila masku a sáně ji málem přejely. "Takhle prostě nepojedeš," skončila jsem svoje přemlouvání a vysvětlování.

"Když ne tak, to radši pěšky," dala najevo zcela nekompromisně Mimi a začala se šourat za saněmi.

Když jsme konečně došly pod kopec, byla jsem unavená a zpocená. A dětí jsem měla plné zuby. Holky toho měly taky dost. Lola se na mě podívala a sdělila mi lehce otráveně: "je mi zima a chci domů."

"Ne! Na ten kopec půjdeme, to vám říkám! Já chci sáňkovat!" Nechtěla jsem si nechat pokazit svůj plán na velikou zábavu. Vytáhla jsem sáňky i děti po schůdcích a hnala je do kopce, aby se zahřály. Když jsme byly konečně nahoře, posadila jsem Mimi na sáně. Ta začala okamžitě řvát. Před ni Lolu a na zbylých 10 cm sedadla jsem si sedla já. Chvilku to vypadalo, že tohle nepůjde, ale nakonec se sáňky nechaly přemluvit a pomalou a klidnou jízdou se vydaly z kopce dolů. Mimi celou cestu řvala. Lola si stěžovala, že jí fouká vítr do tváře. Já nadávala na hroudy hlíny, ale na pár vteřin to byla paráda. Skoro.

Dole jsem vztekle vzala sáně a děti a vyrazila k domovu. Mimi odmítala sedět na saních. Občas jsem ji posadila proti její vůli a pokusila se rychle ujet co největší kus cesty, než se jí podaří vysoukat a hodit za jízdy šipku do sněhu. Brečela a vztekala se. Náladu jí zlepšil až nápad, že ona potáhne na saních Lolu. Já jsem musela sáně zezadu jemně tlačit, ale aspoň jsme se pohybovaly směrem dopředu. I když veeeelmi pomalu.

Cesta domů byla nekonečná. Nejen pro mě, ale i pro Lolu, která měla čůrání. Tam, pod všemi těmi vrstvami oteplovaček, mikin a podvlíkaček. "Vydrž, brzo budeme doma."
Mimi přestalo bavit všechno. Chtěla jít sama (za ruku ani omylem), svým tempem a hlavně svým směrem. Poslední kus cesty jsem ji musela násilím držet za ruku a určovat směr, aby chudák Lola došla suchá. Mimi na protest řvala až k baráku.

Bohužel jsme cestou potkali dost lidí, kteří se na mě divně dívali, když viděli, jak jsem otrávená, naštvaná a buzeruju své roztomilé dětičky. Nebo je táhnu řvoucí za ruku, nebožátka.

Měla jsem dost. 

Takhle to dopadá, když chcete něco udělat za každou cenu. Ale prostě já chtěla jít sáňkovat. Protože od určitého věku mám pocit, že jako dospělá si vůbec neumím užívat roční období. V zimě nechodíme sáňkovat ani bruslit. Nestavíme sněhuláky, nekloužeme se po uježděném sněhu na cestě. Velikonoce jsou o úklidu a povinném barvení vajec, které si stejně nikdo nebere, protože každý chce panáka. Nechodíme se dívat, jestli už kvetou podléšky a konvalinky. V létě nelezeme na strom, abychom se nacpali třešní. Nechodíme na hrášek ani na borůvky. K vodě, pořádně si zaplavat a vyblbnout se. Na podzim netrháme jablka celá rodina a nehrajeme u toho písničkovou hru. Neskáčeme do hromady listí jen tak pro zábavu, i když nám to  zašpiní oblečení a budeme to muset hrabat znova.

Žijeme pořád stejně, rychle a uspěchaně celý rok. Ani nepoznáme, co je za roční období. Roky plynou jeden za druhým a jsou úplně stejné. A proto, když máme pak děti, není nám líto peněz za aquapark, přestože se stydíme v plavkách. Děláme doprovod dítěti na všechny atrakce na pouti a je nám blbě od žaludku. A nebo se jak pitomci táhneme sněhem tři kilometry, i když to stojí úplně za houby.
Snažíme se opět pocítit, že žijeme. Obyčejně a naplno. Bavíme se. Uvolněně. Nepotřebujeme alkohol ani drogy. Klidně se chováme jako blázni, smějeme se a je nám jedno, že nás někdo vidí. Je to tak čisté a snadné. A přitom dnes tak těžké...

Zítra to zkusíme zas. Ať si i moje děti pořádně užijou, že je taky jednou sníh ;)