Ranní káva

Malé děti, ty čisté, nevinné duše, dokážou být pěkně zlomyslné. A ještě takovým způsobem, že přemýšlíte, jestli to fakt  nechápe nebo to dělá prostě naschvál.

Mám chuť na svou ranní kávu, ale Lola trvá na tom, že si budeme číst.
"Udělám si k tomu kávu," řeknu. Načeš mě Lola setře: "Ne!"
Běžně si nenechávám od dcery nějak extra poroučet, ale odbyla jsem ji už pětkrát, tak jdu. Stejně ji to za chvíli přestane bavit, tak chvilku vydržím. Usadím se s knihou a čekám, až se mi přitulí pod křídlo. Hupne vedle mě s úsměvem a hrnečkem v ruce (sváteční kousek z jejího kávového/čajového servisu na hraní): "Mami, já jsem si přinesla kávu, víš"
"A mně jsi to zakázala?" divím se.
"Jo," odpoví Lola.
"No a uděláš mi taky kávu?" ptám se s nadějí.
"Ne. Ale můžeš se trošku napít ode mě," odvětí Lola.
"Dík," procedím se špatně skrývanou ironií, usrknu imaginární kafíčko a dám se do čtení, které Lola, zcela nevinně samozřejmě, prokládá pravidelným: "Mamko, já se napiju trošku kávy, víš. Hmm, dobrá."

Úklid skříně

Opět bych chtěla upozornit, že tento příběh rozhodně není o mně. Jelikož po dvou dětech mám míň kilo než kdy dřív (šlo to samo, ani nevím jak, to víte, běhám kolem dětí, domácnosti, manžela, na nehty, na řasy, na kosmetiku, pak vedení dětského centra, natáčení pěti filmů za rok, přehlídky pro Victoria Seecret apod.), mám na břiše jemný, něžně ženský pekáč buchet (protože posilování s dětmi jako závažím je nejvíc a člověk na to má chuť mnohem víc než na seriál a čokoládovou sušenku) a rozhodně se mi netřese kůže na pažích ani nikde jinde na těle, fuj, to bych nesnesla. 

Takže virtuální já, ne tak božsky dokonalá jako ta pravá, jsem se rozhlídla a zjistila, že je doma takový bordel, že se radši chci odstěhovat. A abych mohla uklidit vyprané oblečení, musím napřed přerovnat skříň. Konečně snad vyřadím zbytek těhotenských věcí, i když je pořád ráda nosím (já vííím, ale když ono je to tak pohodlné a netáhne to přes břicho). A proberu tašky s oblečením, které jsem schovala na půdě, když jsem otěhotněla s Lolou.

Napřed mi bylo divné, že oblečení z půdy je poněkud zatuchlé. Pak mi došlo, jak dlouho už tam leží. Potom mě překvapilo, kolik tam mám svátečních kraťasů různé délky a kolik košil. Načeš jsem si vzpomněla, že jsem chodila do práce. Mezi lidi. A to 5x týdně. Navíc jsem nesměla nosit rifle. Potřebovala jsem tedy mnohem víc oblečení na svátek než teď.
Probírala jsem jeden kus za druhým a nakonec jsem všechny ty prťavé věci vrátila zpět do tašky a na ramínka do skříně téměř slavnostně opět pověsila oblíbené domácí letní šaty a dlouhá trika.

 Mé dokonalé já nemá samozřejmě žádné volné, super pohodlné domácí šaty. V reálu nosím doma samé perfektně padnoucí sexy věcičky, vysávám v podvazcích a vařím v prádle a podpatcích jako Verešová. Ale jenom o víkendu, když je manžel doma. Aby měl kdo hlídat děti, když jedu na pohotovost po tom, co mi olej při smažení poprskal mé ploché bříško a propálil ho až na páteř. My jíme teda hlavně raw a samé saláty, ale do ceasaru se krájí řízek, takže taky smažíme. Ale je to pořád salát, takže v cajku.  

Po celé anabázi s šatníkem jsem si chtěla dát jen lehký oběd a s Lolou v natažených rukou udělat aspoň sto sedů-lehů. Ale pak jsem se pořádně najedla a teď tady nad oslazenou kávou s plnotučným mlékem přemýšlím, proč sakra nemáme doma zmrzlinu... Vypadá to, že zůstanu u legín (snad v nich nevypadám zatím tak hrozně a švy ještě vydrží) a volných halenek. Má to svoje výhody. Právě jsem kousla čokoládového velikonočního zajíce do zadku tak, až mu zazvonila rolnička. A dokážu si to bez výčitek vychutnat ;)