Malé děti, ty čisté, nevinné duše, dokážou být pěkně zlomyslné. A ještě takovým způsobem, že přemýšlíte, jestli to fakt nechápe nebo to dělá prostě naschvál.
Mám chuť na svou ranní kávu, ale Lola trvá na tom, že si budeme číst.
"Udělám si k tomu kávu," řeknu. Načeš mě Lola setře: "Ne!"
Běžně si nenechávám od dcery nějak extra poroučet, ale odbyla jsem ji už pětkrát, tak jdu. Stejně ji to za chvíli přestane bavit, tak chvilku vydržím. Usadím se s knihou a čekám, až se mi přitulí pod křídlo. Hupne vedle mě s úsměvem a hrnečkem v ruce (sváteční kousek z jejího kávového/čajového servisu na hraní): "Mami, já jsem si přinesla kávu, víš"
"A mně jsi to zakázala?" divím se.
"Jo," odpoví Lola.
"No a uděláš mi taky kávu?" ptám se s nadějí.
"Ne. Ale můžeš se trošku napít ode mě," odvětí Lola.
"Dík," procedím se špatně skrývanou ironií, usrknu imaginární kafíčko a dám se do čtení, které Lola, zcela nevinně samozřejmě, prokládá pravidelným: "Mamko, já se napiju trošku kávy, víš. Hmm, dobrá."
Žádné komentáře:
Okomentovat