Proč máme prsa?

"Mami, proč máme prsa?" zeptala se mě Lola, když se svlékala před koupáním.
Mě už jen tak nezaskočí, na to už ji nějaký ten pátek znám.
"No, až vyrosteš a budeš velká jako já, budeš mít manžela a narodí se vám miminko, tak ho z toho prsa budeš krmit. Kojit." Mimi je mladší, takže kojení, děti v bříšku a tak, to máme všechno probrané.
"Ale já nechci být velká jako ty a nechci, aby mi vyrostly prsa!" začala vzlykat Lola. Překvapeně jsem se ptala proč.
"Nechci mít miminko v břiše," vzlykala dál Lola. Nechápala jsem, co jí vadí, protože si pětkrát do týdne přesně na tohle chce hrát. Buď strká panenky a plyšáky pod triko sobě nebo mně. Ta hra mi nevadí, protože na rozdíl od skutečného porodu stačí předstírat dvě zatlačení a hračka je venku. Žádná bolest, šití ani hormonální bouře.
"Proč nechceš, Lolo?" ptala jsem se.
"Protože nechci, abychom tu měli plno miminek!" fňukala.
Začala jsem se smát a vysvětlila jí, že ona bude mít miminka až za hodně dlouhou dobu (doufám). Že to potrvá ještě hodně dlouho, než bude velká jako já. Že si pak musí najít manžela, bydlení a pak si teprve můžou pořídit miminko. Nebo třeba dvě.
"A kde budeme mít to bydlení?" zeptala se.
"Nevím, záleží, kde budete chtít. Někde tady nebo někde blízko babičky nebo třeba u moře, to bude záležet na vás."
"U moře ne! A jak se bude jmenovat ten můj manžel?" chtěla ještě vědět.
"Jó, holka, to já nevím, koho si najdeš. Nelíbí se ti třeba už někdo ve školce?"
"Ne."

Jsem zvědavá, koho si jednou přivede. Snad máme jako rodiče ještě dost času na psychickou přípravu...
Co vy, rodičové? Těšíte se?