Je to ten pocit, když máte dvě děti a jednomu zoufale říkáte: "tak mi řekni, co chceš, proč brečíš, já už fakt nevím. Už abys uměla mluvit a řekla mi, co se děje." A vzápětí na druhé syčíte "jak to bylo krásné, když jsi ještě neuměla mluvit, to byl klid".
Cítíte, jak vám mozek pomalu ale jistě vytéká ušima a hlavou do zdi nemlátíte jenom proto, že to menší právě usnulo a ty duté rány by ho mohly vzbudit.
Žádné komentáře:
Okomentovat