Ticho "slyšeti", v maléru býti

4. srpna. 2015

Každý rodič ví, že ticho je zlověstné. A neměl by se nechat ukolébat ani tím, že na dítě třeba i částečně vidí. A jak jsem se (nejen) dnes přesvědčila, není to v pohodě ani tehdy, pokud dítě tiše jí u svého stolečku. Dítě je mazané a přesvědčí Vás, že je všechno v pořádku a ono se spořádaně stravuje podle předem dohodnutých pravidel. Necháte se natolik zmást, že si dokonce řeknete: "To je paráda, že tak krásně a samostatně jí. Jsem na ni pyšná! A navíc mám chvilku na to, najíst se v klidu taky." To je největší chyba. Jako říct "Nám se všechno daří" a nezaklepat na dřevo proti smůle. Jelikož po té, co jdete odnést prázdnou misku, přijde trpké vystřízlivění. Velká část jogurt ke snídani je rozmazaná po papíře na podlaze a po blízkém okolí (tentokrát to nebyla stěna, jupí, řekla jsem jasně, že na papír, no ne). Fajn, papír vyhodím a přinutím dítě, aby podlahu utřelo ubrouskem. Dítě, které si uvědomuje své provinění to většinou utře. To naše už je profík, vytírá poctivě a nevynechává už skoro žádné skvrny. Fajn.

Jako naivní rodič jsem dostala odpoledne bonusový nášup. Naše dítě je velmi tvořivé a v poslední době si s oblibou hraje s dřevěnou vkládačkou. Problém jsou vkládací obrázky, jelikož jsou všude po domě, zastrkané pod gaučem, v botách a podobně. Takže když si chci hrát a nemůžu zvolené zvířátko najít, vyrobím si jeho "odlitek" z rýže s masem a omáčkou To by přece udělal každý, kdo má trochu nápady, že. To jen mrcha matka nenechá rýži vytvrdnout a celé dílo zkazí... No jo, matky nemají pochopení 

Emotikona smile

Bonus:

To bylo o dítěti, teď o matce. Napřed to bylo těhotenství, pak šestinedělí a teď vykojený mozek: jak to, že se ten obrázek z té vkládačky (papír nalepený na dřevě) tak snadno zničí, když ho jemně myjete vodou... a houbičkou...

No neříkám nic....

Navíc jsem se z celé situace opět mohla poučit. Pozor na to, co a jak dítěti říkáte. Člověk musí být přesný a správně volit slova. Při minulém "tvoření s jídlem" jsem Lole dávala velmi důrazné kázání, že jídlo patří do bříška a né na stěnu ani nikam jinam. Co jsem svému dítěti vlastně řekla mi došlo ve chvíli, kdy si začala kolečka rajčete lepit na holé břicho a opakovat "do bříška, do bříška".