Na některé věci jsou děti chytré jako opice. A něco nechápou ani trošku. Nebo to dělají schválně?
Vzala jsem si kousek buchty, co jsme včera s Lolou upekly. Poučím Lolinku, aby nestrkala Mimi do pusy kolíčky na prádlo, sednu si a začnu si vychutnávat zákusek. Lola je v mžiku u mě: "Chceš?"
Dodnes si nejsem jistá, jestli je to opravdu pozůstatek naší otázky směřované k ní a nebo jestli se mě ptá, zda se s ní chci podělit. Vyvolává to ve mně trochu pocit provinilosti, protože moc nechci.
"Lolinko, vždyť máš tři kousky buchty už od rána na stolečku. Je úplně stejná!"
Lola vezme talířek ze stolku a smutně ho odnese k televizi se slovy: "To nechceš. To nechceš."
Vida, už ovládá módní hlášky. Příště vypálí "tak určitě", "ten pocit, když..." nebo něco podobného (moc nevím, co teď letí).
A už se hrne ke mně a k mé buchtě. Kousne si, tváří se radostně a je samé hmmm, mňam a ještě. Vidím ji na tváři, co si asi myslí: "To Ti tak budu věřit mami, že máš to stejný. Pokaždé se přesvědčím, že Tvoje je lepší! Tak mě nelakuj!"
Čím to, že z cizího talíře chutná vždycky líp?
Takže Lola snědla podstatnou část mého kousku buchty, což by se na první pohled zdálo jako pozitivní událost, která přispěje k mé štíhlé linii. Vypadá to, že Lola je hlídač mé životosprávy. Jenže kdo asi sežere ty tři rozrýpané kousky na jejím talířku?
Ach jo, nikdy nezhubnu!
Žádné komentáře:
Okomentovat